Editorial

Slovensko je barvitá země, v níž divoká příroda plná medvědů rozhodně není tou největší exotikou. Tou je totiž, bohužel, politika (str. 10). Nicméně úkolem reportéra Jana Brabce nebylo zahloubat se do tajů mocenských her v nejvyšších patrech společnosti, ale pozorovat život a poslouchat názory „obyčejných“ lidí (str. 38–44).

Když se řekne Slovensko, každý Čech si kromě štítů Tater představí také věže kostelů, jimiž je tato katolická země poseta a kde přibývají stále další. Vztah státu a církve je na Slovensku velmi zvláštní: ještě i levicový ateista a premiér Robert Fico dojatě řekl na nedávném setkání s představiteli církví tuto větu: „Byl bych velmi rád, že jestli věřícímu člověku je církev matkou, nechť stát je všem občanům otcem.“

V Česku by se sotva našel politik, který by něco tak nejapného vyslovil, a spíše se zdá, že česká politika směřuje k definitivní „přátelské odluce“ církve od státu. Společnost je na tento krok snad už opravdu zralá a tak trochu to dluží i Masarykovi. Jsou na to však zralé i samotné české církve? Z článku Petra Třešňáka a Adama Šůry (str. 14–18) vyplývá, že ano. „To, jak se dokázaly domluvit církve mezi sebou, bylo prostě úžasné,“ pochvaluje si předseda Ekumenické rady církví Pavel Černý a jinými slovy říká totéž představitel Českobratrské církve evangelické Joel Ruml: „Poprvé v dějinách se sedmnáct českých církví domluvilo.“ Teď už je na řadě parlament, a pokud schválí zákon o odškodnění církví, těch téměř tři sta miliard budeme jednou možná hodnotit jako nejlepší investici v historii státu.

Přátelské odluky mohou mít ovšem různé formy. Naše redaktorka Anneke Hudalla se od nás „přátelsky odloučila“ do německého Hamburku a Markéta Pilátová s Jiřím Sobotou až do argentinského Buenos Aires. A přesto zůstávají v naší redakci. Respekt prostě jen vychází vstříc globalizaci a začíná obepínat zeměkouli se stejnou samozřejmostí, s jakou už kdysi náš editor Ivan Lamper obsadil českou Vysočinu.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA