Čunek je v podmínce

Zelení byli minulé úterý viditelně pobledlí. Kývli totiž přes značné výhrady na návrat Jiřího Čunka do vlády a nikdo z jejich řad, tedy ani Karel Schwarzenberg, neodejde. I když se dá motivům zelených rozumět, těžko se dají přijmout. Tady jsou důvody.

Silný tlak

Karel Schwarzenberg řadu měsíců ohlašoval, že odejde z vlády, když se do kabinetu vrátí Jiří Čunek, aniž by vysvětlil své finance. Ačkoli se tak dosud nestalo, Karel Schwarzenberg couvl. Chce si udržet křeslo? Roztřásla se mu kolena? Ne, důvodem je fakt, že někteří lidovci začali dělat kabinetu naschvály. Nešlo o velké akce, ale vzpoura u zdravotnických zákonů či u uznání existence Kosova ukázaly, jakým směrem se může situace ubírat. A Jiří Čunek koaličním spojencům naznačoval, že to takhle půjde dál: Co byste ode mne chtěli? Jak mám zpacifikovat stranu, když oslabujete moji pozici tím, že nejsem ve vládě? Zafungovalo to a nic na tom nemění fakt, že problémy dělali vládě jemu blízcí lidé, tedy ta menší část lidovců, kterou už dnes zpacifikovat může. Ale nechce.

Situace kolem návratu šéfa lidovců se nepříjemně natahovala a ministr zahraničí nabyl špatný pocit z toho, že je to kvůli jeho pobytu v nemocnici. Proto přišel s kompromisním návrhem: Ať se Čunek vrátí už dnes, ale zaručí se, že dá k dispozici všechny materiály o svých financích, které proberou profesionální auditoři. Výsledek bude zveřejněn 1. července, a pokud to nebude sedět, Schwarzenberg okamžitě podá demisi.

Vše tedy zní logicky a navíc, kdo zná Karla Schwarzenberga, ví, že tento muž nelpí na funkcích. Přesto nelze jeho rozhodnutí přijmout. V politice něco jako oddechový čas prostě neexistuje. Realitou je, že se Jiří Čunek vrátil v neočištěné podobě. Zelení podlehli pocitu, že jsou to oni, kdo brání akceschopnosti vlády, ale tak to nebylo. Byli sice vystaveni obrovskému tlaku politiků i médií, jenže strategii si zvolili sami. A je pravděpodobné, že kabinet by to přežil do července i bez Čunka ve vládě.

Co nás tedy vlastně čeká? Budeme čtvrt roku čekat na výsledky auditu, což politickou scénu jedině vyostří a vládu oslabí. Jiří Čunek dostal něco na způsob podmínky. U odsouzených však víme, jaká jsou pravidla pro jejich pobyt na svobodě, zatímco u šéfa lidovců jsou nejasná.

I samotný návrh na audit Čunkových financí je zvláštní. Názory odborníků na možnost úspěchu takové kontroly se liší, ale je to zřejmě poslední šance, jak se dobrat nějakých informací v této zamotané kauze. Počkejme si tedy, co nám na začátku července odhalí.

Dalším úskalím je důvěra veřejnosti. Průzkumy veřejného mínění v poslední době zaznamenaly raketový vzestup popularity Karla Schwarzenberga. Nevíme přesně, nakolik se v tom projevil jeho zásadový postoj vůči Čunkovi, dá se ale předpokládat, že výrazně, protože to bylo v minulých měsících dominantní téma ministrových vyjádření. Jestli veřejnost neuvěří byť sebelépe myšlenému kroku Schwarzenberga, posílí to další vlnu nedůvěry v politiku. A to rozhodně nepotřebujeme.

Irský model

Zelení přinesli vládě velkou oběť, v tuto chvíli se totiž břímě celého Čunka přeneslo na jejich bedra. Veřejnost postupně přestane zajímat, co to ten šéf lidovců vlastně dělal, ale budou se starat o to, co na to zelení. Ukázaly to poslední týdny a měsíce, kdy už téměř nikoho ani nenapadne se ptát Jiřího Čunka, jestli by se neměl zachovat zodpovědně a raději se nevracet. Častěji se řešilo, jak zareaguje Karel Schwarzenberg.

Je pozoruhodné, co energie, článků, diskusí a sporů se věnuje muži, jehož přínos pro společnost spočívá snad jen v tom, že víme, že má bratrance, který dělá vtipnou reklamu na žvýkačky. Jinak jsou tu jen negativa. Stojí to za to? Za tu energii určitě ne, ale ta zkušenost zase není tak marná. Čunek vstoupí do dějin. Čeká ho zřejmě podobný osud jako prvorepublikového šéfa Senátu Karla Práška, který je dávno zapomenut, ale všichni připomínají, že je to ten politik, jemuž odmítl prezident Masaryk podat ruku kvůli lihové aféře. Dnes sice prezident není svědomím společnosti, ale i tak se jednou bude o Čunkovi nepochybně povídat.

Zkušenost je to sice cenná, ale doufejme, že míříme do světa Finska či Irska, kde politici kvůli chybám odcházejí. V Irsku dokonce končí jeden z nejpopulárnějších politiků, tamní premiér Ahern. A to kvůli vyšetřování finančních machinací, do kterých měl být zapleten. Cítí se nevinen, ale nechce zatěžovat vládu. Pak že to nejde.