Ze všeho se dá vyfotit

Kvůli vernisáži letěla přes devět tisíc kilometrů, ale o svých fotografiích toho na ní moc neřekla. „Nemám potřebu je komentovat, pro diváky nemám žádný speciální vzkaz.“ V Tokiu žijící fotografka Miyako Ishiuchi (1947) reflexi svých snímků ponechává zcela na divákovi. V Japonsku už to dělá léta, v Evropě právě teď: pražská Langhans Galerie jí uspořádala vůbec první retrospektivu na starém kontinentě. Reprízy se chystají v Amsterdamu a Londýně.

Ulice patřící jiné zemi

K focení se Ishiuchi dostala až ve třiceti s jediným cílem: vyrovnat se s traumatizujícími zážitky z dětství. Když loni v Galerii Rudolfinum proběhla retrospektiva jejího krajana Shomeie Tomatsua, byly na ní k vidění reportážní záběry amerických základen po celém Japonsku, které projel v 50. letech. Ishiuchi v té době v těsném sousedství jedné z nich vyrůstala. „Když jsem byla malá, učili mě, že ulice Dobuita Dori, kam jsem nesměla chodit… není součástí Yokosuky, ale Ameriky… Ten zraňující pocit z města, kde je ulice patřící jiné zemi, ve mně zanechal hluboké a děsivé vzpomínky,“ cituje ji katalog. Ulice plné opilých vojáků, zaoceánské reklamy v sousedství ostrovních kaligrafií, nafintěné prostitutky, všudypřítomná atmosféra přetrvávající trpkosti z nedávné válečné porážky. Tak působí Japonsko 50. let na Tomatsuových snímcích, Ishiuchi si to v Yokosuce prožila…