Zapřemýšlet si

V týdeníku Die Zeit existuje rubrika Výroky týdne. V ní se čtenáři dozvídají, jaké záblesky ducha během uplynulého týdne ozářily politiky, vědce či sportovce. Někdy je to vtipné. Někdy je člověk spíše zděšený. Každopádně se často ukazuje, že jedna věta může vypovědět o určité osobě či tématu víc než dlouhé články.

Stejný pocit jsem měla, když jsem nedávno narazila na citát Tomáše Julínka: „Nejsem si jist, jestli to teď někde není tak, že jsou prostě splachována do záchodu,“ řekl ministr zdravotnictví. Přitom nemluvil o použitých tamponech, kondomech nebo podobných průvodních jevech lidského života. Hovořil o lidském životě samém. Mluvil totiž o embryích, která i v Česku zbývají po umělém oplodnění.

Já vím, že otázka, jestli shluk buněk krátce po oplodnění lze už nazývat „lidským životem“, je nanejvýš sporná. Ale to tady není podstatné. Důvod, proč bych pana Julínka okamžitě nominovala na „Výrok týdne“, totiž je, že tato věta perfektně odráží pozoruhodnou nepřítomnost jakékoli vážnější debaty o etických otázkách v české politice. Nejen že dosud zřejmě nikdo neřešil otázku, co se má se „zbytečnými“ embryi dělat. Ještě příznačnější je, že ani ministr si nemůže vzpomenout, jestli se „o tom“ už debatovalo. A není divu: ať už se jedná o potraty, eutanazii či genovou medicínu – nikdy jsem v Česku nezaznamenala zásadnější diskusi, jestli neexistují hranice toho, co člověk smí a nesmí.

Vzhledem k českému ateismu tady nechci začínat s nějakým bohem. Zřejmě ale i ateisti pociťují respekt před zázrakem života a mohou debatovat o otázkách jako: Máme na nevyléčitelnou nemoc nahlížet výhradně s otázkou, jak utrpení co nejrychleji ukončit? A nejsou utrpení, smrt a chtěné či nechtěné těhotenství nedílnou součástí života, do kterého člověk nemá právo zasáhnout?

V Německu se takovými otázkami zabývá hned několik politicko-poradenských orgánů. Politici totiž před pár lety zjistili, že možnosti moderní vědy nevyvolávají jen spoustu komplikovaných otázek. Zároveň si uvědomili, že nestačí, aby se jimi zabývali politici-laici během pár hektických zasedání parlamentu. Ve zmíněných radách se proto pravidelně scházejí politici, filozofové, reprezentanti církví, vědci, lékaři atd. A jejich debaty opakovaně plnily celé stránky velkých novin.

Nečekám, že pragmatičtí Češi v takových diskusích nutně dojdou ke stejným závěrům jako jejich sousedé. Ale trochu si popřemýšlet nad tím, jestli ta nová, individuální svoboda nemá přece jen své meze – to každé společnosti bezpochyby sluší…