Prostě mně to pomáhá
Na malém pódiu stojí kavárenský stoleček a za ním piano. Za stolkem sedí mladý muž a bedlivě sleduje lidi rozesazené po sále. Vypadá to, jako by básník Filip Budák (1978) měl co nejdříve zahájit autorské čtení svých veršů.
Na malém pódiu stojí kavárenský stoleček a za ním piano. Za stolkem sedí mladý muž a bedlivě sleduje lidi rozesazené po sále. Vypadá to, jako by básník Filip Budák (1978) měl co nejdříve zahájit autorské čtení svých veršů, jako třeba: „Sedím tu, nevím s kým, / možná já, možná stín. / Ticho se mnou, prázdna víc. / Sedím tu a nemám co říct.“ Po přivítání přejede očima zaplněnou kavárnu a omluvně prohodí: „Nikde jinde nebylo místo.“
Pochází z pražských Modřan a po studiu na gymnáziu úspěšně dokončil přírodovědeckou fakultu, obor sociální a regionální geografie. „Právě tehdy nastal v mém životě zlom, protože jsem měl jít na vojnu,“ vysvětluje osudovou křižovatku, která ho skrze náhradní civilní službu nasměrovala do sociální sféry. „Pracoval jsem ve stacionáři pro děti s mentálním postižením a nakonec jsem tam zůstal čtyři a půl roku. Zkrátka mě to chytilo a dodnes pracuji jako koordinátor informačního a poradenského centra pro obdobně postižené občany.“
Autor sbírky New Zeland Overlord, kterou nedávno vydalo nakladatelství SoFia, přitom verbálním projevem ani gestikulací vůbec nezapadá do představy melancholicky přemítavého introvertního básníka. Jak sám říká, poezii začal psát až na gymnáziu pod vlivem Shakespearových Sonetů a díla Václava Hraběte. Své tehdejší výtvory ovšem…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu