Na temné straně

Chtěl jsem v Američanech probudit vztek, vyjádřil se o svém filmu Taxi na temnou stranu režisér Alex Gibney. Celovečerní dokument se sugestivně vyjadřuje k metodám zacházení s vězni v současné válce s terorem. Snímek obviňující Bushovu vládu z tolerování zločinů proti lidskosti nenechal Spojené státy chladnými a před pár týdny si vysloužil sošku Oscara. Film vznikl v rámci cyklu BBC Proč potřebujeme demokracii a Česká televize ho tento týden uvádí ve zkrácené dvaapadesátiminutové verzi.

Už název naznačuje souvislost mezi osudem afghánského taxikáře Dilawara a strategií americké administrativy, kterou už pár dnů po jedenáctém září definoval při setkání s novináři americký viceprezident Dick Cheney. „Musíme pracovat na temné straně,“ vyjádřil se tehdy při prezentaci metod, kterými Amerika hodlala vést boj proti nevyzpytatelným protivníkům. A co tato práce obnáší, zažil na vlastní kůži i tragický hrdina Gibneyova snímku Dilawar, prostý vesničan, kterého v prosinci 2002 zatkli Američané na základě falešného svědectví placeného informátora kvůli podezření z účasti na bombovém atentátu. O pár dnů později zemřel na následky mnohačetných zranění způsobených při výsleších.

Režisér se od konkrétní kauzy jedné z prvních zdokumentovaných obětí tvrdých vyslýchacích metod odpichuje k líčení podobných praktik v iráckém Abú Ghraib a na Guantánamu a kromě vojáků odsouzených za Dilawarovu smrt zpovídá novináře, politology nebo špionážní analytiky. Gibney, který před lety zaujal sondou do zkorumpované korporátní mašinerie Enron: The Smartest Guys In The Room (2005), netlačí na pilu tak jako třeba Michael Moore. Jeho tvůrčí metoda připomíná spíše zasloužilého dokumentaristického veterána Errola Morrise. Výpovědi „mluvících hlav“ doplňují reportážní pasáže z vazebních věznic a hlavně neobyčejně syrové fotografie a krátká videa zachycující mučení, které se z velké části ve filmu objevují poprvé na veřejnosti.

Gibney se snaží dokázat, že medializované případy ponižování a mučení zadržených nejsou politováníhodnými excesy jednotlivců, ale že šlo už od začátku o metodu přinejmenším tiše schvalovanou armádními špičkami. A snaží se zpochybnit, že by drsné výslechy odporující ženevským konvencím byly vůbec efektivním způsobem, jak získat z podezřelých relevantní zpravodajské informace. Míra pravdivosti takových přiznání je totiž podle expertů nízká.

Po faktické stránce nepřináší Taxi na temnou stranu nic nového a jen kopíruje živou debatu, která se v Americe už několik let vede. Dilawarovu kauzu například dříve podrobně zpracovali reportéři New York Times. Ale už pouhá výpovědní síla autentických záznamů posílená přesvědčivou argumentací zaručuje, že tento dokument jen tak z hlavy nedostanete. Protože to, co se ve vazebních věznicích pod americkou správou v uplynulých letech dělo, nebyl – v rozporu s datem televizního uvedení – žádný apríl.

TAXI NA TEMNOU STRANU

1.4., ČT 2, 23.45