Lidovecká bitva o Kosovo

Zahraniční politika země se stává čím dál častěji hlavním zdrojem vnitropolitických sporů. A řekněme si hned na úvod, že to rozhodně není dobře. Radar, víza a vztahy se Spojenými státy, Rusko, Sýrie, evropské předsednictví, to vše jsou témata, která jsou roznětkami pro ohňostroje emotivních slov, v nichž se zároveň ztrácí jejich skutečný smysl. Straničtí předáci zjistili, že je to velmi jednoduchý prostředek, kterým se dá útočit na konkurenci. Argumenty tak padají jen proto, aby zasáhly oponenta. Teď se tyto emoce přenesly i do vlády a obětí je Kosovo. KDU-ČSL si hledá témata, kterými zaujmout a zároveň potrápit partnery ve vládě. Funguje to, ale následky mohou být poměrně nepříjemné.

Možná rizika

Ačkoli lidovci o tom, že mají problém uznat nezávislost Kosova, nijak zvlášť nejednali a veřejnost nevarovali, najednou přišli s ostrým prohlášením, že jsou proti. Není až tak velký problém, že mají odlišný názor než ministerstvo zahraničí, spíše je nevhodné, že to neřeší v tichosti na uzavřených jednáních vlády, ale na veřejnosti.

Tady je třeba říct, že jim to usnadnil samotný ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Jeho úřad se snažil velice pečlivě tajit před veřejností datum, kdy by měla o Kosovu jednat vláda. A to s argumentem, že v této zemi si každý myslí, že rozumí Kosovu, a chce do toho mluvit. Doufali, že utajení zajistí na jednání klid. Jenže ministr Schwarzenberg…