Dopisy

Zákon proti pohlavkům

Respekt 13/2008

Zdravý rozum

Studie Anneke Hudalla Zákon proti pohlavkům má vyvrátit obavy českých rodičů, učitelů i sociálních pracovníků z připravovaného zákona, zakazujícího tělesné tresty dětí. Anneke Hudalla se snaží z německých zkušeností doložit, že takový zákon bude mít dlouhodobě pozitivní význam. Chci upozornit na určitá fakta, nad kterými bychom se měli zamyslet.

V roce 1940 byly hlavní problémy na veřejných školách USA tyto:

1. mluvení bez přihlášení, 2. žvýkání žvýkačky, 3. hlučení, 4. pobíhání po učebnách, 5. předbíhání, 6. porušování předpisů o oblékání, 7. znečišťování okolí.

Pak nastoupila permisivní, antiautoritářská výchova, jejíž ikonou byl Dr. Benjamin Spock. V roce 1992 byly hlavní problémy na veřejných školách USA tyto:

1. užívání drog, 2. užívání alkoholu, 3. těhotenství, 4. sebevražda, 5. znásilnění, 6. krádeže, 7. násilné přepadení.

V Německu se tedy začali k dětem chovat slušněji. Poněkud mne znepokojuje zpráva, že Turci žijící v Německu mají nikoli pouze v relativních, ale i v absolutních číslech více dětí než Němci. Němci zřejmě dobře vychovávají své děti, ale mají jich nějak málo.

Možná by stálo za to se nad těmito fakty zamyslet, dříve než budeme novátorsky rušit staré a osvědčené zvyky. Možná s danou problematikou nesouvisejí, ale pokud skutečnost, že dnes na mnoha školách jsou terčem násilnických sklonů žáků nejen jiné děti, ale někdy i učitelé, nesouvisí s příliš permisivní výchovou, pak bych stál o odpověď na otázku, s čím tedy souvisí?

Krutost na dětech je zajisté špatná a měla by být trestána. Nevšímavost k týraným dětem je rovněž špatná. Jsem ale přesvědčen, že na tyto odsouzeníhodné jevy nepotřebujeme nový zákon. Jsou postižitelné i podle zákonů stávajících. Potřebujeme především zdravý rozum – a pak soudce, které nezajímá pouze litera zákona, ale především obyčejná lidskost a přirozená spravedlnost.

Dan Drápal, redakčně kráceno

Ukážeme světu, že jsme civilizovaní

Respekt 13/08

Smutek v duši

Po přečtení rozhovoru s předsedou Českého olympijského výboru Milanem Jiráskem jsem chvíli nevěděla, jestli se mám rozplakat, nebo se začít stydět. Je krásné číst, jak se situace v Číně díky poselství olympionismu uklidní a že pan Jirásek proti konání olympiády v Číně nic nemá, ale myslela jsem si asi dost naivně, že v čele ČOV stojí někdo, kdo má srdce a smysl pro fair play, což podle mne násilná mnohaletá okupace Tibetu rozhodně není. Házet zodpovědnost za problém Tibetu a lidských práv na OSN a k tomu určené organizace, a tím od toho dávat ruce pryč, je spíš projevem slabošství než hrdý postoj lidí hlásících se ke špičkovým sportovním výkonům, které jistě vyžadují dostatek odvahy. Co je to za prohlášení: „Přejeme si, aby se to vyřešilo slušně.“?

Čína dle pana Jiráska nesmí na olympijských sportovištích provádět žádnou propagandu, ale toto prohlášení je podle mne zcela scestné, jelikož už samotné pořádání olympijských her je propagace Číny a tím i její politiky. Já jen tajně doufám, že se mezi českými sportovci najde někdo odvážný, kdo se nebude bát veřejně vyjádřit svoji podporu Tibetu, celkově se vyjádří k porušování lidských práv v Číně nebo si alespoň jen kamsi na tělo namaluje nebo nalepí tibetskou vlajku bez ohledu na to, že bude umlčen či vyloučen kýmkoliv.

Je krátkozraké doporučovat někomu, že by se měl vyjadřovat jen k tomu, v čem je cvičený a do čeho vidí, to totiž značně připomíná rétoriku let minulých a bohužel musím konstatovat, že mi tak vyznívá celé vyjádření pana Jiráska.

Tereza Müllerová, redakčně kráceno

Upřesnění

V Respektu 9/2008 jsme v článku Cizinecká policie stále nevstřícná popisovali zkušenost francouzské učitelky Julie Laborie pracující ve Francouzském institutu. Jen pro upřesnění dodáváme, že se jednalo o osobní kritiku Laborie vůči české cizinecké policii, ne o oficiální postoj Francouzského institutu.