Absurdní, ale pevné

Vždycky když šéf Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR přejíždí česko-německou hranici s obálkou pečlivě spočítaných eurobankovek, říká si, že je něco špatně. „Ty peníze bych mohl pohodlně poslat z Česka. Jenže jediný převod vyjde na osmnáct eur, a když jich potřebujete víc naráz, tak se ztracený čas i cesta navíc vyplatí,“ vysvětluje Bedřich Danda, proč třikrát do měsíce sedá do své oktávie a vyráží z Prahy do německého Freiungu.

Peníze pro své německé partnery obchodující se součástkami motoristických veteránů posílá většinou odsud. „Na rozdíl od nás tady banky mají řadu služeb zdarma,“ vysvětluje pan Danda. On sám už v úspornější provoz svého bankovního účtu nevěří, ale nám ostatním sílící konkurence a tlak z Bruselu jistou perspektivu přece jen nabízí. Přehnaný optimismus je ale třeba krotit: dokud nevstoupíme do eurozóny, k žádné bankovní revoluci nedojde.

Trefa do černého

Jistotu, že bankovní poplatky v Česku by měly být nižší, sdílí s panem Dandou kdekdo. Jeho příklad trochu kulhá, protože posílat peníze přes hranice není drahé jen v Česku. Čísla na výpisech z bankovních kont ale každopádně na schůzích jeho Svazu podnikatelů a živnostníků pravidelně vyvolávají bouřlivé rozpravy.

Naposledy se poprask strhl koncem loňského roku, když vyšlo najevo, že Češi svým bankám platí za stejné služby o čtvrtinu víc než třeba Poláci a téměř dvakrát víc než východní sousedé ze Slovenska – v průměru zhruba 2252 korun ročně za každý účet. K tomu pak experti nezapomněli připomenout známou skutečnost, že v řadě evropských zemí se poplatky za základní správu účtu neplatí vůbec.

Bankovnímu kontu se přitom dnes nevyhne prakticky nikdo a minimálně stejný rozruch začínají budit i zprávy o tom, co všechno by mohlo zákopové pozice velkých českých bank nabourat. Poslední zpráva přišla před pár týdny z Bruselu, když komisařka pro ochranu zájmů spotřebitelů Meglena Kuneva vyhlásila netransparentnosti a rozdílné výši bankovních poplatků v Unii boj. Jak nová vlna zájmu o bankovní poplatky dopadne, zatím není jasné. Na zablokovaném trhu ale vyvolává naděje už pouhý pohyb.

Jednu z důležitých inspirací nabídl před časem místní podnikatel Patrik Nacher. Bývalý mluvčí US se původně jen chtěl blýsknout před matkou své dívky, ale nakonec z toho bylo mnohem víc. „Že to bude taková trefa do černého, to jsem opravdu nečekal,“ vzpomíná dnes třiatřicetiletý Nacher na okamžik z roku 2005, kdy spustil internetovou stránku bankovnipoplatky.com a zároveň vyhlásil anketu o „nejabsurdnější bankovní poplatek“. Právě v tu chvíli si kromě přízně bankovní úřednice, o jejíž dceru usiloval, získal i celostátní popularitu a pozornost většiny bankovních domů. Novinka brzy našla pravidelné návštěvníky a hlasy o tom, že peníze, které Češi odevzdávají za správu vlastních úspor, jsou příliš vysoké, zazněly poprvé i z ministerstva financí.

Věci se tehdy daly rychle do pohybu a Patriku Nacherovi se začaly hlásit i samotné banky – třeba s tím, že ruší poplatek, který jeho anketu vyhrál – pětikorunu účtovanou za každou příchozí platbu na běžný účet. „Není to nijak dramatická suma, proč byste ale měli cokoli platit za to, že bance svěřujete své peníze?“ vysvětluje Patrik Nacher přesvědčení, se kterým se do své práce pustil, a vypočítává, s jakými všemi platbami se Češi na rozdíl od evropských sousedů musí potýkat. Kromě zpoplatnění příchozích plateb třeba i s platbou za připisování úroků nebo vklad na vlastní účet.

Jak se ale ukázalo, zprávy o rušení absurdit nebyly zdaleka tak vstřícné, jak se zprvu zdálo. Přestože tři banky (Poštovní spořitelna, Raiffeisen Bank a eBanka) poplatek s odkazem na anketu skutečně zrušily, dvě posledně jmenované si okamžitě „zahojily“ výpadek z příjmů zvýšením poplatku za vedení účtu nebo výběr z bankomatu. A podobně rozpačitě dopadly i reakce na dva další ročníky ankety. Na letošní únorový verdikt, kdy cenu získal poplatek za vedení běžného účtu, už nezareagovala banka žádná. Namísto toho Patrik Nacher dostává každodenně tiskové zprávy o tom, jak jinak svým klientům vychází banky vstříc. „Ta neochota je pochopitelná, banky se nechtějí vzdát pravidelného příjmu a většina z nich nic nemění. A i když se objeví nová konkurence, sází na to, že málokdo bude chtít kvůli pár korunám rozdílu převádět účet jinam.“ Složité papírování a povinnost změnit číslo účtu a hlásit to všude, kam pravidelně posíláte peníze, většinu lidí spolehlivě odradí.

Velké plány

Nad tím, že ve stojatých vodách českého bankovnictví se dosud chtělo jen málokomu do změny, pokyvují hlavou i bankovní experti. Jedna z hlavních příčin leží v devět let starých událostech, kdy statisíce Čechů doplatily na důvěru danou nově vznikajícím kampeličkám, z nichž následně většina zkrachovala nebo byla rozkradena (viz rámeček Družstevní utopie). „Češi jsou od té doby hodně skeptičtí a zůstávají raději u velkých bank. A ty své poplatky drží už roky na stejné úrovni,“ říká například finanční analytik a bývalý náměstek sociálnědemokratického ministra financí Bohuslava Sobotky Tomáš Prouza. Jeho přesvědčení potvrzují i statistiky. Přestože v Česku působí téměř čtyřicet různých bank, 70 procent všech účtů si mezi sebou rozdělují tři největší z nich (Česká spořitelna, Komerční banka a ČSOB).

„Všechno něco stojí,“ brání poplatky mluvčí České spořitelny, která spravuje přes 5 milionů účtů, Simona Můčková. To, že lidé v západní Evropě za stejné služby často nic neplatí, si prý mohou tamní banky dovolit. „Mají mnohem větší příjmy třeba z úvěrů a dalších složitějších služeb jako správa cenných papírů. Češi je využívají mnohem méně,“ vysvětluje mluvčí. Dobře, ale proč s výší poplatků klienti spořitelny suverénně přeplácejí i sousední Poláky nebo Slováky, kteří jsou na tom s úvěry nebo investováním podobně? „Takové srovnání nemáme,“ říká stručně mluvčí.

Banky se nechtějí vzdát pravidelného příjmu a většina z nich nic nemění.Právě srovnání s konkurencí je ale podle expertů klíčové. Ani ne tak pro banky, jako spíše pro obyčejné zákazníky. Většina bank nabízí unikátní „balíčky“ služeb, které jsou vzájemně prakticky nesrovnatelné. „Právě tu nepřehlednost jsme chtěli změnit,“ vysvětluje už citovaný Tomáš Prouza. Konečným cílem ministerstva bylo podle něj před dvěma lety zavedení tzv. kodexu přechodu, který by umožňoval převést si na nový účet u konkurence veškeré trvalé příkazy a inkasa pomocí jediného podpisu. „Spolu s tím se měly zpřehlednit poplatky tak, aby si mohl kdokoli snadno porovnat, u které banky ušetří.“

Dejte si tam eura

Smělé úřední plány ale zatím nikdo nedotáhl do úspěšného konce. Jedinou trefou bylo škrtnutí poplatku za zrušení účtu, ke kterému ale mohutně přispěla hromadná žaloba Sdružení obrany spotřebitelů. Veškeré další úvahy o změnách následně přeťaly parlamentní volby. Nové vedení ministerstva financí vsadilo na problematičtější pojetí, podle něhož veškeré problémy na trhu vyřeší konkurence.

To, že by se původní scénář mohl naplnit, se začalo znovu rýsovat na konci loňského roku. Rakouská mBank, profilující se jako banka „bez poplatků“, přetáhla konkurenci během prvních sto dní na českém trhu osmdesát tisíc zákazníků. Podobnou strategii, kdy banka funguje v minimalistické podobě několika poboček a drtivou většinu práce zprostředkovává přes internet, už ohlásilo i několik dalších bankovních nováčků.

Na hromadnější útěk od velkých bank to podle průzkumů nevypadá. Ale to není vše. Kromě nové konkurence začal na bankovní poplatky útočit i další silný hráč. Eurokomisařka pro ochranu spotřebitele Meglena Kuneva poslední lednový den ohlásila, že „cílené vyšetřování začalo“. Ta slova se přitom netýkala ničeho jiného než právě poplatků v bankách. Záměrem komise je to, oč usilovalo české ministerstvo před dvěma lety: zjistit, nakolik banky brání v přechodu lidí ke konkurenci nepřehledností poplatků, které si za správu peněz Evropanů účtují.

A bruselští úředníci před pár týdny spustili další novinku – jednotný evropský platební prostor. A právě tahle věc mimořádně zajímá i v úvodu zmiňovaného Bedřicha Dandu. Banky v zemích eurozóny mají totiž nejpozději do konce roku 2010 účtovat za přeshraniční platby stejné sumy jako za platby v domovské zemi. Pro české klienty to má jeden opravdu nepříjemný háček – výhody se vztahují jen na státy, které přijaly společnou evropskou měnu. Vyhlídka na ni je ale zatím v tuzemsku zcela nejistá.

Družstevní utopie

Vypadalo to jako dobrý nápad a vlastně to ani moc nestálo. Když Jaromír Hošek na jaře roku 1996 přemlouval příbuzné a známé k třítisícové investici a založení vlastní kampeličky, jen stěží mohl odhadnout, co bude následovat. Právě tenhle byznys vzal totiž během několika let prudký spád. Téměř dvě třetiny ze 136 českých „minibank“ fungujících na podobném principu – lidé svěřují peníze do společného banku, aby těžili z úroků půjček dalších členů – vyhlásily na konci devadesátých let krach. Řada kampeliček slibovala nereálné úroky a peníze z vkladů prošustrovala třeba při reklamní kampani. Ty další pak strhla ke dnu vlna nedůvěry, která se Českem okamžitě rozšířila.

Třicítka družstevníků z desetitisícového městečka Chotěboř tu bouřlivou dobu přežila bez úhony a jejich kampelička funguje dodnes. Před šesti lety se navíc sloučila s další minibankou z nedaleké Třebíče a dnes má pět set členů. O renesanci prvorepublikové myšlenky malých lokálních záložen, které dodnes fungují třeba v Británii, se ale mluvit nedá. „Čím menší jste, tím náročnější pozici máte. Za chvíli zůstanou jen ti opravdu velcí,“ říká pan Hošek. Podmínky navíc neustále houstnou. Ještě před třemi lety bylo například k provozu kampeličky nutné půlmilionové základní jmění, dnes je to pětatřicet milionů. I tuhle překážku zatím záložna pana Hoška překonala, k budoucnosti ale příliš optimisticky nevzhlíží. „Takhle vysoké zabezpečení před krachem je dobrá věc, jenže ve finále se kvůli němu veškeré alternativy velkých bank promění v utopii.“