Svíčková s nářezem

Bratislava připomínala v ten den, 25. března 1988, město ve válečném stavu. Do ulic vjely obrněné transportéry provázené skupinami mužů v uniformách, policisté na příjezdových cestách do města kontrolovali autobusy i auta, odpoledne odklonili všechny linky městské dopravy vedoucí do centra, nemocnice uvolnily 40 procent lůžek pro případné raněné a zásobily se krví z transfuzních stanic.

Katoličtí disidenti František Mikloško i Ján Čarnogurský tušili, že si pro ně v to páteční ráno přijde policie a posadí je do cely. Netušili ale, že už večer díky nim začne svět hovořit o největší demonstraci za lidská práva v tehdejším normalizačním Československu. To, že právě na klidném a mlčícím Slovensku se tisíce lidí odváží postavit proti komunistickému režimu, bylo šokem nejen pro tyto dva organizátory demonstrace, ale především pro režim samotný. Tím více, že se na akci tak dokonale připravil.

Slovenští komunisté však také horečně hledali způsob, jak se násilí vyhnout a protestu předem zabránit. Nebylo to jednoduché: jak totiž lidem zatajit, že Mikloško a Čarnogurský vyzývají k demonstraci za náboženskou a občanskou svobodu, a zároveň je důrazně varovat, aby se demonstrací neúčastnili? Řešili to metodou cukru a biče. Studenti dostali volno a příkaz odjet na prázdniny domů, podniky varovaly své zaměstnance, aby je ani nenapadlo chodit do centra, představitel…