Justice v krizi

Šest významných představitelů justice plus bývalý ministr spravedlnosti podali žalobu na sociální demokratku Marii Benešovou za to, že v souvislosti s jejich manévrováním v korupční kauze vicepremiéra Čunka použila příměru „justiční mafie“. Soud se bude tímto výrokem zabývat tento týden. Všechny tyto osobnosti mají přitom dost veřejného prostoru k obraně své cti než jen trapnou zátěž soudní mašinerie. Například by mohli pořádně vysvětlit své vzájemné tajuplné schůzky a vůbec svou roli v Čunkově podezřelém „vyvinění“.

Jedna z žalujících, nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, dala minulý týden spravedlnosti ještě další ránu: využila svou pravomoc a mimořádně se odvolala proti osvobozujícímu rozsudku nad Vladimírem Mlynářem. Bývalý ministr informatiky a kdysi šéfredaktor tohoto listu musí být jako v Jiříkově vidění a veřejnost s ním: nejprve za svůj chybný úřední postup bez materiální škody dostal před českým soudem pět let natvrdo, pak byl naopak kompletně osvobozen, a teď se to zase žalobce pokouší vrátit zpět. Ten kolotoč svědčí o neschopnosti justice ujasnit si pojem vina.

Vesecká v tom není sama, s neuvěřitelnými a různě

pokroucenými nebo s příliš pozdě vynesenými rozsudky se setkáváme stále a byly o nich popsány stohy papíru. Tuzemská justice se potácí v hluboké krizi. Je nesebevědomá a bojácná před mocnými, arogantní naopak k „bezmocné“ veřejnosti. Co si například myslet o představitelích spravedlnosti, kteří se nedokážou nahlas zastat svého mladého kolegy, jehož odmítá jmenovat prezident soudcem, přestože mu to Nejvyšší správní soud nakázal? Od soudců, kteří v tlaku nedokážou hájit ani důstojnost svého stavu, nemůžeme očekávat, že zvládnou hájit spravedlnost.

Už skoro dvacet let žijeme ve svobodě, ale pokřivený duch totalitních zvyklostí jako by ze zdejší justice nešel vykořenit. Co s tím? Přece se nemůžeme donekonečna utěšovat, že to chce čas a že jednou vyrostou osobnosti, které dají ten marast do pořádku: kde by se vzaly na školách a v prostředí, v němž recept na přežití je synonymem ochoty dát se zkazit od „zkušených“?

Ano, čas je určitě lék, ale doufat jen v něj se může vymstít. V pudu sebezáchovy je třeba začít s hledáním i jiného východiska. Prvním krokem by mělo být, že si justice a její představitelé svůj pokleslý stav přiznají a začnou vážně debatovat, jak z něj ven. Takovou reflexi ovšem nemůžeme od současné, zbaběle za hradbou předpisů se skrývající justice jen tak čekat. Tu reflexi si na našich „profesionálech spravedlnosti“ prostě musíme vynutit.