Hry a politika

Měl by Západ a jeho sportovci olympijské hry v Pekingu bojkotovat, nebo ne? To je otázka, která teď po násilném potlačení největšího povstání Tibeťanů za posledních dvacet let zaměstnává kdekoho – možná kromě samotných sportovců, dodal by skeptik. Ať už ale bude odpověď jakákoliv: za posledních téměř šedesát let od násilného obsazení Tibetu neměl Západ lepší možnost dát Číně najevo, že její chování na střeše světa nelze akceptovat. Události kolem Tibetu navíc ukazují, že dnešní přístup k olympijským ideálům neodpovídá trendům poslední doby a je zralý na změnu.

Hry dostavěných silnic

Síla nynějších protestů v Tibetu musela překvapit i největší znalce: země je obsazená armádou a zásluhou řízeného přistěhovalectví žijí Tibeťané v pozici utiskované menšiny. Přesto protesty ochromily hlavní město Lhasu a zasáhly i do dalších dvou regionů. Číňané nepokoje zřejmě velmi tvrdě potlačili, když se předtím snažili Tibet před zraky světa hermeticky uzavřít.

I přes tuhle snahu jsme se ale dozvěděli, že Tibeťané nejsou tak apatičtí, bezbranní a už vůbec ne spokojení, jak se mohlo zvenčí zdát. Pokud jde o Čínu, tam protesty nic nového zatím nepřinesly, jen potvrdily známou realitu: jedná se stále jeden z nejrepresivnějších režimů světa, který nepřipouští sebemenší náznak politické opozice, praktikuje tvrdou cenzuru a své impérium ovládá hlava nehlava. To všechno jsme přitom věděli…