Dopisy

Objektivita po česku

www.respekt.cz (19. 3.)

Slovní hodnocení ve školách

Přečetl jsem si glosu Objektivita po česku. Vychází ze zcela mylných premis. Závěrečný odstavec, který formuluje autorovo přání, popisuje totiž přesně to, co se ve skutečnosti děje.

Povinnost psát výstupní hodnocení ve skutečnosti zůstává i nyní, protože pro existenci výstupních hodnocení je klíčové něco jiného: kurikulární reforma. Řada klíčových kompetencí totiž není hodnotitelná standardním známkováním, proto je třeba výstupní hodnocení zachovat. Do konce června navíc předložíme novou metodiku výstupního hodnocení, která základním školám významně pomůže.

Pan Švehla píše o slovním hodnocení, myslí tím ale výstupní hodnocení. To je však ve skutečnosti něco úplně jiného. Slovní hodnocení je alternativou ke známkování nejen v deváté třídě, představuje možnost pro učitele hodnotit žáka jinak než známkou po celou dobu povinné školní docházky a na této možnosti se nemění vůbec nic. Výstupní hodnocení je to, o čem autor píše.

Ondřej Gabriel, tiskový odbor MŠMT

Bursíkova volba

Respekt 10/08

Nectíte soukromí

Nemohu souhlasit s komentářem o Martinu Bursíkovi a jeho straně. Ne snad názorově, to je věcí polemiky, ale s novinářským stylem a oporami pro text. Užívat osobní e-mail jako kostru článku je, myslím, nehodné Respektu i vašich článků, které rád procházím. Snad přece stále platí cosi jako soukromí, ať jde o dopis psaný či elektronický. A dále: usuzovat, že Kateřina Jacques, i kdyby měla s Martinem Bursíkem citový poměr, je tímto automaticky názorově ovlivněna, je přece nelogické. Copak cit činí někoho a priori něčím otrokem?

Proč Respekt nerespektuje debatu uvnitř zelených? Strany tohoto typu jsou přínosné právě svým idealismem a zápalem pro témata, myšlenkovým kvasem, a z něj tedy pramenící nesourodostí a pro leckoho nepříjemnou hašteřivostí. Jaká by však byla politika s pouhými monolity typu ODS či ČSSD, myšlenkově leckdy sterilními a až skoro vůdcovského typu?

Tomáš Taich

Kdo nesmí na vysokou

Respekt 9/08

Hodně dobrých vysokoškoláků

Souhlasím, že je důležité, aby vysokoškoláků bylo co nejvíce. Mít ale hodně špatných vysokoškoláků je k ničemu. Abychom měli hodně dobrých vysokoškoláků jako ve Finsku (kde neplatí, že kdo umí, umí, a kdo neumí, učí), musí se stát tři věci.

Článek se soustředí hlavně jen na jednu z nich – vysoké školy se musí otevřít většímu množství studentů. Myslím, že to se děje, jak je vidět z grafu, a bude se to ještě zlepšovat s klesajícím počtem maturantů. Jiná věc je, že se musí zlepšit kvalita středního školství. To, že se ve Finsku dostane tolik maturantů na vysokou, není podle mě ani tak otevřeností vysokých škol, jako schopnostmi středoškolských učitelů usměrňovat potenciál svých žáků.

A konečně, vysoké školy musí zlepšovat svou kvalitu. Je rozhodně na čem pracovat (jak co do obsahu, tak způsobu výuky). Kvalitu školy samozřejmě vytváří učitelé, nastavení systému, způsob práce, ale do značné míry také studenti. Právě proto je nutné vyvarovat se slepého nabírání studentů, se kterými si pak nevědí vysokoškolští učitelé rady. Je dobře, že Respekt píše o tom, co se má na vysokém školství zlepšit. Jsem v tomto případě ale přesvědčen, že vzdělávání se musí měnit odspodu (a tedy bohužel postupně a pracně).

Václav Jonáš Podlipský, doktorand a vyučující, katedra anglistiky FF UP

Bursíkova volba

Respekt 10/08

Zubová se omluvila

V komentáři autor Marek Švehla suše a jako danost zmínil „neomluvenou nepřítomnost“ Olgy Zubové na prezidentské volbě. Nemohu si pomoci, ale považuji to za zřetelně nekorektní a zavádějící. O riziku Olžiny neúčasti věděli všichni poslanci. Její omluvnou SMS poslanou Kateřině Jacques považují její kritici za nedostatečnou, ale pana Švehlu za jejího apriorního kritika nepovažuji – a hlavně nikdo nepopírá její existenci, totiž té SMS. „Zaokrouhlení“ nedostatečné omluvy na žádnou autorovi každopádně vyčítám.

Jiří Guth

Kdo nesmí na vysokou

Respekt 9/08

Učí se i jinak

Zdá se mi, že se stalo ve sdělovacích prostředcích v poslední době jistým klišé psát o českých vysokých školách jako o hnízdech pedagogů zásadně čtoucích svoje přednášky z vlastních skript. Mezi nimi se pak zmítá pár nadšenců, kteří se to pokoušejí dělat jinak, ale jde to ztuha.

Pracuji léta na dvou (resp. třech) vysokých školách a moje zkušenost je poněkud jiná. To, co je popsáno v odstavci výše, je jistě součást reality, ale jen součást. Již ze samé podstaty věci není možné postavit výuku na čtení skript v řadě předmětů na technických či přírodovědných školách (nemluvě o školách uměleckých). Prostě se tam musí učit jinak. V tisku se opakující příklady „lektorů“ (doslova: před/čitatelů) pocházejí vesměs ze společenskovědních oborů. Ale i tady se učí jinak. I ve výuce společenských věd je nutné, aby se řada jevů, které jsou součástí obsahu vzdělání budoucích bakalářů a magistrů, fakticky „zpřítomnila“ holisticky, tedy celostně (nejen racionálními, ale i pocitovými či fyzickými atd. aktivitami). A to se také dělá. Ne vždy a všude – studium na VŠ nelze jen proskotačit, propraktikovat či prodebatovat –, stojí za to i poslouchat (na VŠ učí dost lidí, kteří své věci rozumějí). Ale dělá se to. Dovolím si tedy v tomto smyslu brát české vysoké školy v částečnou ochranu.

Josef Valenta