Domácí lékárnička z kohoutku

„Tyhle prášky brát nebudu, je mi po nich blbě,“ říkám manželovi. „Můžu je vrátit do lékárny?“ Otázka je víceméně řečnická, protože očekávám stoprocentně kladnou odpověď.

„Cože? Do jaký lékárny?“

„No, vrátit prášky do lékárny,“ opakuji trpělivě. Ukazuji tři lahvičky opiátů a jednu s antibiotiky, které jsem vyfasovala v rychlém sledu od internisty, praktického lékaře a zubaře.

Muž na mě kouká, jako kdybych spadla z višně. Po chvíli si to srovná v hlavě. „Tady se léky nikam nevracejí.“

„Děláš si srandu. A co teda s nimi mám dělat?“ ptám se lehce ironicky, protože pořád čekám, že to je vtip a muž svůj předchozí výrok odvolá.

„No, vyhoď je do koše. Nebo spláchni do záchodu.“

„Aha.“ Možná bych si jeden ten prášek přece jen měla vzít a trochu se oblbnout, abych se uklidnila.

Trvalo mi dost dlouho, než jsem duševně zpracovala, že v New Yorku se vůbec nevede vracet nevyužívaná nebo prošlá léčiva, protože pro lékárny z toho nekouká žádný byznys, a že nikoho nezajímá, kde ty pilulky skončí a jaký mají vliv na životní prostředí a živé organismy. Jejich vlastník si tedy musí poradit sám, jak s nimi naloží. A musí si poradit dost často, protože doktoři tu předepisují léky jak šílení. Po jedné návštěvě pohotovosti se skřípnutým nervem v zádech a několika zubních ošetřeních jsem mohla klidně začít obchod s narkotiky.

Tuším, že lékaři jsou ve vleku farmaceutických firem, které na obchodu s doktory i pacienty slušně vydělávají. To se děje všude, nejen v USA. Ale co s léky, které zůstanou nevyužívané? Tady obyvatelé Spojených států nemají moc na vybranou, protože na sběru léčiv nikdo nemá zájem. A tak mě vlastně vůbec nepřekvapilo, když nedávno agentura Associated Press (AP) zveřejnila, že v pitné vodě čtyřiadvaceti velkých amerických měst se našlo značné množství různých léčiv.

Průzkum trvající pět měsíců a pokrývající všech 50 států USA odhalil v pitné vodě přítomnost téměř šedesáti druhů farmak používaných k léčbě bolesti, křečí, astmatu, srdečních chorob, infekčních onemocnění, epilepsie, depresí a jiných duševních poruch, ke snížení cholesterolu a jako antikoncepce a jiná hormonální léčba. Část těchto léčiv se do pitné vody dostane z lidských těl, která je neumí plně absorbovat – konkrétně se vyloučí močí do odpadního systému a odtud se po úpravě vrací do vodovodních kohoutků.

Jen za posledních pět let v USA vzrostla spotřeba léků na předpis o 12 % a celkově se utratilo rekordních 3,7 miliardy dolarů. Navíc Američané vydali 3,3 miliardy za volně prodejné léky, kterých jsou v tzv. drugstorech plné police.

V Čechách by mě ani nenapadlo vyhodit léky do odpadu nebo je spláchnout, protože je mohu odnést do kterékoli lékárny, a dokonce jsem k tomu vybízena. Je pravda, že někteří spotřebitelé se takovou pochůzkou pravděpodobně neobtěžují. Ale skutečnost, že mi někdo říká, abych to udělala, mě silně utěšuje. Přiznávám, že netuším, co lékárny s vrácenými léky dělají. Ale zdráhám se uvěřit, že je magistra během pauzy na oběd splachuje do záchodu.

Lenka Rubensteinová

Autorka žije v USA.