Rychle toho pravého

Týká se to Rákosníčka, Drákuly, Vochomůrky i Prince Bajaji. Ti všichni si zakoupili jeden z takových seznamovacích produktů, večírek se speed datingem, tedy rychloseznamováním. Zaplatili sedm set sedmdesát korun a možná za to dostanou lásku na celý život.

Třináct mužů má na výběr ze čtrnácti dívek, které už sedí za stolky v pražské restauraci Maranatha. Také ony mají cedulky se jmény pohádkových postav, jako je třeba Rusalka či Šípková Růženka; s falešnou identitou perspektivní svobodné ženy s vlastním bytem se zúčastnila také autorka tohoto textu. Všechny ty pohádkové bytosti jsou obyčejné ženy ve věku od pětadvaceti do pětatřiceti let: účetní, obchodnice, psycholožka, vědecká pracovnice. Mezi muži je možná trochu víc mladších a jinak představují průřez populací – co se týče zjevu, vzdělání, zaměstnání. Všichni tu vypadají trochu nervózně, ale jinak normálně, jen jeden účastník má nepřehlédnutelnou nadváhu, jeden je handicapován zlatavým knírkem.

Každá žena má svůj stolek, muž si sedne naproti. Čtyři minuty mají na to, aby na sebe navzájem udělali dojem. Každý na to jde různě. Dráček Soptík čili pošťák Jarda na sebe prozradí, že je „trochu výřečnější“, což v následujících minutách snadno dokáže. Majitel personální firmy Drákula využívá stejnou metodu, jako když vede pracovní pohovory: schválně se ptá na nepodstatnosti. Naopak obchodník s vínem jako kdyby vyplňoval personalistický dotazník: Svobodná? Děti? Zaměstnání? Věk? Vše si poznamenává do připravených kolonek. Grafik Rumcajs raději rovnou říká, že je rozvedený a má syna. Svalovec Křemílek se v průběhu hovoru tváří čím dál vyděšeněji: „Připadá mi to hrozně smutný,“ říká, „že doba je tak daleko, že se musíme seznamovat takhle.“ To už ovšem zazvoní zvoneček, tohle rychlorande je u konce a u vedlejšího stolku na něj čeká další.

Příliš mnoho nevěst

Speed dating si v posledních letech získal oblibu po světě a v posledních měsících se stal módou také v Česku. Tohle setkání s názvem Fér rande je spojeno ještě s propagací fair trade, tedy spravedlivého obchodu, podobné rychloseznamky ovšem pořádá i několik dalších agentur. Systém je to prostý a účinný: účastníci si „vyzkouší“ všechny protějšky a u každého si zaškrtnou, jestli si přejí ho ještě někdy vidět. Agentura pak předá kontakty těm lidem, u nichž byly sympatie vzájemné. Výsledkem je několik telefonních čísel na lidi, kteří o sobě navzájem vědí, že zájem by tu byl. „Dosáhnout toho nějak jinak, to by mi trvalo dny a týdny,“ směje se později Tomáš Havrda alias Drákula.

Vystihuje celkem přesně, o co jde. On, stejně jako většina mladých městských profesionálů, se denně schází a hovoří s mnoha lidmi opačného pohlaví. Další desítky a stovky mohou sami vyhledat přes internetové seznamky a chaty. Jenže k čemu to všechno je, když přitom hledají jednoho, možná dokonce „toho pravého“?

Sociolog Tomáš Katrňák si všímá: „Lidi si vybírají toho, kdo se jim v základních parametrech podobá.“ K těm parametrům patří věk, vzdělání, zaměstnání (viz rámeček S kůží na…). Doba ovšem hlásá také právo na zamilovanost, přitažlivost, romantickou lásku. Jak spojit všechen pragmatismus a romantiku a někoho si vybrat? Efektivní výběr, právě to je problém dnešního seznamování.

Internet: tam a zpět

Původně to měl být internet, který všem přinese lásku. Singles devadesátých let se tam vrhli s nezměrným optimismem, v USA, v Anglii, ve Francii rostl obrat internetových seznamek každý rok o desítky procent. V Česku přesná čísla nejsou, ale asi každý zná někoho, kdo si našel partnera, třeba i životního, přes internet. Jisté také je, že „seznamka“ je sedmým nejvyhledávanějším slovem na vyhledávači Seznam.cz. Na největší českou seznamku (Seznamka.cz) přibude každý den tisíc inzerátů, na něž přijde pět tisíc odpovědí.

Jenže to je právě ten problém. „To množství je frustrující a zabere to hrozně času,“ říká čtyřiatřicetiletý Tomáš Havrda; když má zrovna seznamovací období, odpovídá na desítky e-mailů a sejde se i se šesti ženami za týden. „Je to zdlouhavé, nesolidní. Hodně lidí si na internetu vymýšlí,“ vysvětluje dvaatřicetiletá Zuzana Grohová. Nějak podobně to říkají všichni, kdo chodí za známostmi na internet. Angličtina pro to našla dokonce slovo „hyperdating“, tedy „hyperrandění“.

Jak to vypadá, popisuje Zuzana Grohová. Na svůj inzerát dostala kolem padesátky odpovědí, několik lechtivých až sprostých. Po fázi trochu únavného dopisování se sešla s deseti muži, kteří ji vesměs nijak nezaujali. S jedním se rozloučila už na zastávce tramvaje, kde měli sraz. „Řekl mi, že vybírat ženskou je jako vybírat auto. Člověk si musí zjistit všechny míry a na zkoušku se svézt.“ Takových historek se dá zažít hodně: jednou přijde na rande muž, který vypráví jenom o autobusech, někdo se ani nedočká a dostane jen esemesku „promiň, nelíbíš se mi“.

Jak to celé zefektivnit? To je teď výzva pro seznamování.Další problém internetového prostředí je nesolidnost. Pohybuje se tu celá kategorie lidí, kteří se chtějí zabavit, ne seznámit. „Nudící se manželé a manželky, ti, kteří ve vztahu nedostávají, co potřebují, nemají si s kým povídat, chybí jim city a sex,“ popisuje tuhle kategorii David Doležal, psychoterapeut, jenž nabízí poradenství lidem, kteří mají problém se v seznamovací džungli vyznat.

Rada, filtr, video

K Davidu Doležalovi přicházejí hlavně lidé kolem třicítky, kteří to s opačným pohlavím neumí. Také oni se mohou neustále seznamovat, nikam to ale nevede. „Nejčastější problém je nevhodná forma komunikace, která případného partnera rychle odradí,“ popisuje psychoterapeut; jde o to odstranit vnitřní bloky, ale cenná může být třeba i rada umýt si před schůzkou vlasy.

Seznamovací poradenství je celý obor a newyorští singles neváhají zaplatit sto dolarů za konzultaci s „dating coachem“. „Seznamovat se, to je jako hledat si práci, i když zábavnější,“ poradila seznamovací poradkyně redaktorce New York Times. Kdo chce být úspěšný, musí tomu prý věnovat energii a čas, aspoň patnáct hodin týdně. Další nadějí pro newyorské singles jsou skuteční „dohazovači“, ovšem v novém, módním balení. V New Yorku funguje dokonce Matchmaking Institute, který zprostředkovatele školí. Ti pak chodí například na večírky pro singles, vytvářejí si databáze a odborně z nich vybírají „svého ke svému“.

Ovšem nabízí se další desítky nových, vylepšených metod: třeba „team dating“, kde se seznamuje skupina kamarádů se skupinou kamarádek. Také internetové metody se zdokonalují: nová seznamka Woome.com umožňuje se s možným protějškem bavit přes webkameru klidně přes půl zeměkoule.

Při všech vylepšeních ovšem platí, že seznamování je náročná činnost a občas je třeba zvládnout i dvě rande denně. A co je pak? „Nic, vůbec nic,“ konstatuje Zuzana Grohová. Jen s jedním z osmnácti mužů, s nimiž se při svých seznamovacích pokusech sešla, strávila po několika schůzkách noc. Dohodli se prý, že „nic nebude“: „A nebylo, úplně klidně spal,“ říká. „Seznamovači“, sociologové a další pozorovatelé společnosti se shodnou: toto není éra divokosti. Spíš nekonečného přebírání a zvažování možností.

Až do smrti?

Podle Eurostatu žila v EU v roce 1995 každá osmá třicetiletá žena a každý pátý třicetiletý muž v jednočlenné domácnosti. Od té doby domácností s jedním člověkem dále přibylo. V Česku je trend zřejmě podobný, o českých singles ale víme málo. Nikdo se zatím příliš nezabýval tím, jak se seznamují, jak často se to povede ani co přesně hledají.

Sociolog Marcel Tomášek to zkoumal a popsal v textu Singles a jejich vztahy; kvalitativní pohled na nekohabitující a nesezdané jednotlivce v České republice. Zjistil, že vyvíjejí různé snahy seznámit se „s tím pravým“, žijí zároveň také v různých jiných vztazích, na které prostě jen neexistuje kolonka. Prožívají různé odstíny mezi přátelstvím, láskou a sexem s jedním nebo více partnery. „To je taková představa, že budeme žít v nukleární rodině biologicky příbuzných, maminka, tatínek a jejich dvě děti. Jenže už teď to je menšinový model. Místo toho vzniká opravdový pluralitní mišmaš životních uspořádání,“ říká.

S KŮŽÍ NA SŇATKOVÝ TRH

Na takzvaném sňatkovém trhu jde o totéž jako na každém jiném tržišti: směnit co nejlépe. Ne všichni mají stejné šance. V Česku převyšuje nabídka poptávku ve dvou kategoriích. „Zajímavé je, že to jsou muži a ženy kolem třiceti let,“ vysvětluje sociolog Tomáš Katrňák. Proč to nedají dohromady? zní logická obchodnická otázka. „Co se týče mužů, jsou to především muži z vesnice se základním vzděláním nebo vyučení. Když to řeknu s nadsázkou, ti, co jdou nejdál na vesnickou zábavu,“ přibližuje to sociolog. Třicátnice, které hledají partnera, si jich tam určitě nevšimnou, protože to jsou většinou kariérně úspěšné vysokoškolačky z měst.

Sociolog to vysvětluje sklonem k homogamii, rovnocennému partnerství. Lidé v české společnosti hledají partnera, který je jim podobný hlavně v těchto parametrech: věk, vzdělání, velikost sídla a zaměstnání. Sociolog zjistil, že tato tendence je pořád silnější. Průměrný věkový rozdíl mezi manželi byl v padesátých letech 4 roky, teď už to je 3,5 roku. Od devadesátých let se páry přiblížily rovněž vzděláním.

Tím, že se ženy vdávají později, se nastartoval také další proces. Jelikož starší muži jsou v době jejich výběru často zadaní, vybírají si mezi mladšími. „V 50. letech bylo asi osm procent manželství, kde byla žena starší. Dnes je to kolem patnácti procent,“ spočítal Tomáš Katrňák. Jeho práce Spříznění volbou? Analýza homogamie a heterogamie manželských párů v České republice vyjde v červnu.