Noví kolonialisté

V Číně zcela bez nadsázky panuje hlad po komoditách. Přestože na ni připadá pouze pětina celosvětové populace, spolyká Čína přes polovinu světového vepřového, polovinu cementu, třetinu oceli a čtvrtinu hliníku. Vynakládá 35krát víc na dovoz sójových bobů a ropy než v roce 1999 a 23krát víc na dováženou měď – Čína dokonce pohltila přes čtyři pětiny objemu, o který se od roku 2000 zvýšily světové dodávky mědi.

A Čína je stále hladovější. Přestože v Americe klesá spotřeba benzinu, ceny ropy lámou rekordy, protože poptávka z Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik je stále na vzestupu. Mezinárodní agentura pro energii očekává, že čínský import ropy se do roku 2030 ztrojnásobí. Poptávka Číny po surovinách všeho druhu roste tak rychle a přináší takové žně zemědělcům, horníkům a naftařům, že ji nevystihují ani slova jako „býčí trh“ nebo „cyklická expanze“. Bankéři si proto vymysleli nové slovo: supercyklus.

Ne všichni pozorovatelé jsou však z nezřízené čínské chuti na komodity nadšení. Nejčastější námitky se zaměřují na zahraniční politiku. Říká se, že ve snaze zajistit si spolehlivé dodávky surovin Čína hýčká diktátory, plení chudé země a podkopává úsilí Západu o další šíření demokracie a prosperity. Nejostřejší hlasy varují, že Amerika a Evropa „ztrácejí“ Afriku a Latinskou Ameriku.

Tento argument přehlíží výhody, které čínská komoditní…