Nezávazně osvětlená Expozice

Na pódiu jsou nástroje jako z pop-music, ale už to není zábava pro masy. Tahle hudba sice vzešla ze scény elektrických kytar a klubové elektroniky, ale umanutí tvůrci už s nimi urazili velký kus cesty. Dnes ukazují, že i s prostředky, na nichž stojí punková nebo taneční scéna, lze vytvářet abstraktní hudbu a rozvíjet koncepční experimenty.

Na meziprostor mezi popem a klasickou kompoziční tvorbou byl zaměřený jednadvacátý ročník brněnského festivalu Expozice Nové hudby. Zkraje března ho zčásti hostil rockový klub: nedělo se tak populisticky, ale z logiky věci. Hudba z meziprostoru je solidním vystižením čehosi, v čem žijeme.

Souvislost až v hlavě

Z hlediska popularity byl pro Expozici esem v rukávu Lee Ranaldo, kytarista newyorských Sonic Youth. S triem Text of Light vytváří cosi, co v klubu Fléda nazval „dost americkým“: souběžně nechává odvíjet zvuk a obraz, aniž by jedno s druhým souviselo. Pro evropský důraz na řád a provázanost je takový přístup provokativní: není to nějak moc snadné, nedá se pak už kombinovat cokoli?

Text of Light po léta hrají k promítání abstraktních filmů. Podle Textu světla (1974) avantgardního klasika Stana Brakhage, který pustili i na Flédě, se pojmenovali. Pokračují v rázu happeningů Johna Cage, který souběžně nechával jednat hudebníky, malíře, tanečníky i recitátory. Konstelace je pak nabídnuta divákovi: chceš-li,…