Venuše chce domů

Když před časem francouzští fotbalisté hráli přátelské utkání v jihoafrickém Kapském Městě, ze zaplněných tribun diváci mávali zjevně ne fotbalovými transparenty: Vraťte nám naši Saru! Má právo na domov! Podobné požadavky vyslechl François Mitterrand při své první návštěvě čerstvě zvoleného prezidenta Nelsona Mandely, o pár let později i Jacques Chirac. Ve Francii se tak otevřela kauza vycpaného ženského těla s neobvykle velkými hýžděmi, jež pod cedulkou Hotentotská Venuše dlouhá léta okukovali návštěvníci pařížského Musée de l’Homme.

Ďábelský plán

Pohnutý osud mladé černošky začal v březnu roku 1810, kdy na anglické lodi L’Exeter a ve společnosti búrských kolonizátorů Hendricka Caezara a Alexandra Dunlopa opustila svou rodnou zem. Cílovou stanicí byl Londýn, kde si měla žena, která od britského guvernéra obdržela pas na jméno Sarah Baartmanová, díky svým fascinujícím proporcím přijít na velké peníze a po šesti letech se jako bohatá vrátit zpět. Pobyt ve dvou evropských metropolích však dopadl jinak.

Zoufalá a zavřená v kleci zemřela 29. prosince 1815 v Paříži. Její tělo pak skončilo ve vitríně muzea, mozek a další orgány ve sklenicích s formaldehydem. Francouzští vědci v čele s legendárním biologem Georgesem Cuvierem chtěli abnormálními partiemi trupu i obdobně vyvinutými genitáliemi společnosti demonstrovat „zřejmou a definitivní podřadnost“ černošské rasy vůči bělochům. Shodou okolností se Sarah narodila v roce 1789, kdy právě z Paříže zazněla první deklarace lidských práv i famózní heslo o svobodě, rovnosti a bratrství pro všechny.

O jejím dětství a mládí se toho moc neví. Vyrůstala na březích řeky Gamtoos. Tuto část jižní Afriky objevili v 15. století Holanďané a od počátku se zde setkávali se členy dvou hlavních etnických skupin, Hotentoty a Křováky. Šlo o nomády malého vzrůstu, zbarvením kůže připomínající obyvatele Indie. Ženy obou etnik se vyznačovaly deformitou, kterou popsal francouzský cestovatel a ornitolog François Levaillant: „Jejich prodloužená kostrč nese tak velké množství tukových tkání, že matky na svých zadcích mohou nosit malé děti, jež se tam vzpřímeně drží jako žokej na koni.“

Oproti Evropanům nahá malá těla, jednoduchý způsob loveckého života, silná pověrčivost spojená s neznámými náboženskými rituály a neobvykle tvarované ženy, to vše byly v očích kolonizátorů jasné atributy rasové méněcennosti jihoafrických domorodců. Ostatně význačný zeměpisec, Francouz Conrad Malte-Brun, je charakterizoval následovně: „Jde o poslední příčku degradace, kam až může lidská rasa sestoupit. Všestranný úpadek je na nich viditelný nejenom ve formě fyzického znetvoření, ale doslova v každém okamžiku jejich životů.“ Právě na tomto „úpadku člověka“ se rozhodli vydělat velké peníze první majitelé Sary Baartmanové, zmíněný Caezar a Dunlop.

S inteligentní a citlivou černoškou, což dokládají pozdější zápisy z londýnského soudu, uzavřeli časově omezenou dohodu. Sarah měla za finanční honorář po dobu šesti let v Anglii předvádět své tělo. Po příjezdu do Londýna proto Caezar pronajal divadelní sál, vymyslel umělecké jméno schovanky a v deníku The Morning Post pak 20. září 1810 nechal publikovat inzerát: „Hotentotská Venuše zrovna dorazila a můžete ji spatřit každý den mezi 13. a 17. hodinou v čísle 225 na Piccadilly. Jde o nejdokonalejší ukázku tohoto exotického lidského druhu, kterou již viděly a prohlédly významné vědecké kapacity a byly hluboce překvapeny tak neobvyklým a zároveň nádherným vzorkem jiné lidské rasy.“

Utečte do lesů

Caezarův plán byl podle francouzského novináře Gérarda Badoua, který o tragickém osudu mladé Jihoafričanky později napsal knihu, vskutku ďábelský. Přezdívkou „Hotentotská Venuše“ totiž divákům naznačil, že v postavě Sary jde o jakousi africkou bohyni krásy. Londýňané naopak spatřili polonahou ženu, jež z pohledu Evropana vypadala groteskně.

Tristní divadlo přišlo publikum na dva šilinky, Baartmanová se rázem stala londýnskou atrakcí číslo jedna. Rasové pohrdání na sebe nedalo dlouho čekat a projevilo se verbálními, později i fyzickými útoky na Saru. Po čase poklesl i zájem o její exhibice, a tak vyděšenou černošku začali oba búrští společníci plánovitě opíjet a nutit do prostituce.

Obdobný osud, ovšem s tečkou v podobě smrti, ji čekal i v Paříži, kam ji prodali jistému panu Réauxovi. Sarah spolu s jeho medvědy a tygry vystupovala kousek od Palais Royale. V Anglii totiž smutný případ zjevného vykořisťování nakonec vyvolal znechucení alespoň části veřejnosti, která její původní majitele žalovala u soudu. Tehdejší francouzská společnost k podobné reflexi ještě nedozrála, a tak psychicky vyčerpaná, hladová a nemocná Sarah zemřela ve zvířecí kleci ve věku dvaceti šesti let.

Dlouhá léta pak její staženou kůži okukovali návštěvníci pařížského Muzea člověka, než po pádu apartheidu začali Jihoafričané žádat návrat ostatků domů. Francouzi jim v roce 2002 vyhověli. Na jejím náhrobku by se dobře vyjímala slova filozofa Denise Diderota, jednoho z mála francouzských myslitelů, kteří ve své době nepodlehli teoriím o nadřazenosti bělochů: „Utečte, nešťastní Hotentoti, schovejte se ve svých lesích, neboť hladové šelmy, jež je obývají, jsou daleko méně nebezpečné než monstra přicházející z Evropy.“