Pragmatismus a fundamentalismus

Letos tomu bude čtyřiačtyřicet roků, co jsem nastoupil na umístěnku do odborného učiliště v Dobrušce. A protože jsem tam byl jediný vysokoškolák mezi dělnickými mistry s pedagogickými kurzy, a navíc syn emigranta, vzbudil jsem zájem ředitele. Mě taky zaujal, totiž svým výstředně asketickým a až puritánským způsobem života a tím, jak svůj nemalý plat investoval takřka celý do nějakých stranických aktivit. Ve svém skromném bytě měl maličkou místnost na způsob cely a tam spával na mnišské pryčně a nad ní portrét komunistického exprezidenta Antonína Zápotockého. Žil jen svou prací a komunistickými idejemi. A já ho zajímal právě jako syn emigranta a intelektuál, kterého je třeba převést na druhý břeh. A taky jako mizerný šachista, kterého s potěšením porážel.

Byl to mimořádně schopný ředitel. Vlastně jsem ho, přiznám se, svým způsobem tak trochu obdivoval. Ale naše partie šachu vzaly zasvé, když jednou prohlásil o Bohumilu Hrabalovi něco v tom smyslu, že pro takové by se měly znova zřídit pracovní tábory. Byl to zřejmě zásadový fundamentalista komunistické víry, posedlý idejemi, a bylo zajímavé poznat tak fundamentalismus v jeho krystalicky čisté podobě. Ale tenkrát, v polovině šedesátých let, v něm bylo cosi anachronického a vlastně i komického. A tak jsem neměl pocit, že bych se ho měl bát.

V posledních pěti šesti letech žijeme tady nejpragmatičtější čas naší historie. Ale tímto naším každodenním pragmatismem nemyslím filozofii Williama Jamese, ale skutečnost, že etika je dnes považována už jen za pouhé moralizování a peníze jsou vždy až na prvním místě. A neviditelná ruka trhu pohlavkuje ty, co nejsou ochotni se tomu podřídit. A tento státní a stádní pragmatismus je sice nejvýraznějším opakem fundamentalismu, o tom není pochyb, jenže zároveň platí, jak už to tak bývá u těch nejkrajnějších poloh, že čirý pragmatismus je líc a fundamentalismus pak zase rub téže mince. Už dlouho našimi ulicemi pochodují nacionalisté i levicoví extremisté, ale zatím pořád jsou to „jenom“ agresivní výtržníci. Protože jejich charismatičtí, asketičtí, idejemi posedlí „fundamentalističtí kmotrové“ pořád ještě spí pod portréty kdovíkoho. Ale obrazně řečeno: náš pragmatismus je cosi jako budík nastavený už u jejich „mnišských pryčen“.

Autor je spisovatel.