Zatuchlí přeběhlíci

V poslední době se na politické scéně usadila otrlost.Po nedávném vyjednávání o budoucím prezidentovi se začalo mluvit o tom, že změnilo vztahy uvnitř vlády, v nitru jednotlivých stran, mezi hlavou státu a politiky. Zkrátka, že se toho změnilo hodně. Do výčtu přidejme ještě jednu položku – změnil se pohled i na muže, kteří vládu drží u moci. Říká se jim ošklivým slovem přeběhlíci.

Do samoobsluhy

Připomeňme si situaci z ledna roku 2007, kdy si kabinet Mirka Topolánka šel pro důvěru do sněmovny. Měli jsme za sebou sedm náročných měsíců, kdy nejdříve šéf socialistů označil parlamentní volby za nedemokratické, levice a pravice získaly ve sněmovně stejný počet hlasů, kvůli čemuž parlament nebyl schopný jednat. Mirek Topolánek sice napoprvé sestavil vládu, ale nezískal důvěru. Politika v Česku stála, zatímco emoce vesele poletovaly. Pak téměř vznikla vláda ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, což vzbudilo oprávněné obavy. Jako dar z nebe se proto zdál fakt, že se poslanci ČSSD Pohanka a Melčák rozhodli podpořit pravicový kabinet.

Tento časopis tehdy psal, že se nejedná „o příklad nějaké ukázkové zásadovosti či státotvornosti“, šlo spíše o rozpory v ČSSD. Nicméně přivítal fakt, že dobře složený kabinet se zajímavým programem dostane od poslanců podporu.

Prezidentská volba a zejména nečekané rozhodnutí socialisty Evžena Snítilého přejít na stranu ODS ale pohled na přeběhlictví dramaticky mění. Tento sociálnědemokratický poslanec nikomu před volbou neřekl, že bude volit Václava Klause. Oslovili jsme jeho regionální i poslanecké kolegy, nikomu se ani jednou nezmínil o svých pochybnostech. To svědčí o tom, že jeho jednání nebylo motivováno idejemi. Jeho hlas zkrátka byl koupen a je jedno, jestli penězi, slíbeným postem či nějakým vyhrožováním.

Fakt, že si ODS za poslední rok dokázala pořídit tři sociálnědemokratické poslance, skutečně významně zpochybňuje zdejší politickou soutěž a vytváří pocit permanentní přítomnosti korupce. Můžeme se utěšovat tím, že Melčák, Pohanka a Snítilý odešli ze strany kvůli teroru Jiřího Paroubka. Jestli ale měli odvahu k tak riskantnímu kroku, jako je přeběhnutí ke konkurenci, proč neměli odvahu svého šéfa kritizovat z nitra strany? Proč se jej nepokusili řádnou cestou svrhnout, najít stoupence, a kdyby se to nepodařilo, tak pak ze strany odejít? Přesně tuhle cestu v roce 2003 zvolil Jiří Rusnok a je třeba mu přiznat velké uznání.

Pozor na KSČM

Zcela upřímně řečeno, tyhle řádky se nepíší lehce, protože máme přes všechny výhrady nejlepší vládu za posledních deset let. Pravidla by se ale neměla ohýbat podle současných sympatií. Kdo ví, jestli si do samoobsluhy, kde čekají na nabídky „poletaví“ poslanci, jednou nepřijdou třeba komunisté? Co když jednou bude levice sestavovat vládu a pořídí si hlasy k podpoře? Těžko se pak bude psát o hrdinných mužích či ženách, kteří našli odvahu naslouchat svému svědomí.

Lidé chodí k volbám proto, aby rozhodli o tom, kdo má vládnout. Jak jim potom vysvětlí, že výsledky změní nějaké zákulisní obchody?

Je pravda, že mandáty patří poslancům, ti mají mít svobodnou vůli. Pravda ale také je, že lidé volí v poměrném systému strany, a ne jednotlivce. Jsou chvíle, kdy se poslanec doslova musí vzepřít své straně, jde o momenty, kdy hájí základní pilíře programu či dobré mravy. I pak je ale nutné „rebelii“ náležitě veřejnosti vysvětlit. Pan Snítilý v prvních reakcích médiím řekl: „Neptejte se mě, proč jsem volil Václava Klause, neumím to vysvětlit.“ Takhle to přece nejde.

Pokud je nějaký poslanec jen nespokojen se situací, je nejčestnější vzdát se mandátu. Tenhle postup však nejde svázat zákonem. Návrh komunistů, aby mandát patřil stranám, takže by je „zrádcům“ mohly odebírat, je nesmyslný. Lepší, i když mnohem těžší, je utvořit nepsaná pravidla.

Zdá se, že se v poslední době na politické scéně usadila otrlost. Větší rozruch nezpůsobí, že při sečtení hlasů při první volbě prezidenta dva hlasy přebývaly, nikdo nepátrá po důvodech rozesílání kulek některým zákonodárcům, jako normální se bere fakt, že v parlamentu se pohybuje stále více bodyguardů, kteří neznámo před kým chrání některé poslance, nevzrušují už ani zmínky o nabízených úplatcích či vyhrožování. Nejde o to se nad tím pohoršovat, ale minimálně po tom pátrat a analyzovat to.
Potvrzuje se, že pro naše poznání bylo nesmírně cenné, že se volba prezidenta odehrávala veřejně. Bez toho bychom stav politické scény neznali.

Změna volebních pravidel

Nemělo by ale zůstat jen u poznávání. Jsou tu cesty, jak situaci měnit. Třeba úpravou zdejšího volebního systému. Naštěstí myšlenky na zavedení většinového systému jsou v menšině. Nestabilita stran ukazuje, že na to skutečně nejsme zatím připraveni.

Nápady, které slyšíme z úst ministra spravedlnosti Pospíšila, znějí velmi dobře. Měli bychom se podle něj vrátit k čistšímu poměrnému systému, což znamená vytvoření větších a stejně velkých volebních obvodů. Čím jsou totiž volební okrsky menší, tím je to více nefér k menším stranám. Zároveň by ale měl být zaveden bonus pro vítěze. To je spravedlivé ke všem, protože na něj mohou dosáhnout všichni za stejných podmínek.

Tyto úpravy by měly vést k tomu, že příští vlády budou mít ve sněmovně větší podporu. Nakupování poslanců z konkurenčních stran pak ztratí smysl.