Ulejem to u knížat

Klaus Zumwinkel byl hrdinou německého kapitalismu. Během osmnácti let v čele Deutsche Post AG přeměnil státní poštovní moloch v úspěšnou globální firmu. Za svou práci obdržel nejvyšší německé státní vyznamenání, tituly „Manažer roku“ a „Stratég roku“, patřil k nejvlivnějším hospodářským rádcům několika vlád. Nejdéle sloužící ředitel velké německé firmy vynikal také svou korektností, podle spolupracovníků si šéf pošty platil i známky na soukromou korespondenci z vlastních peněz.

V polovině února však manažerův životní příběh dostal nečekanou zápletku. Celé Německo mohlo skrze kamery stanice ZDF sledovat, jak jej z kolínské vily doprovází státní zástupkyně a kriminalisté.

Na Zumwinkela dopadlo obvinění z daňového úniku ve výši více než milion eur, která skrýval na kontě v Lichtenštejnsku. Jeho případ přitom není ojedinělý – stal se jen první a nejprominentnější obětí dat ukrytých na DVD, která německé tajné službě za 4,2 milionu eur prodal bývalý zaměstnanec největší lichtenštejnské banky LGT-Group patřící tamní knížecí rodině. Na DVD jsou vypálena data o čtyřech a půl tisících kontech, z nichž 1400 patří německým boháčům snažícím se v alpském daňovém ráji vyhnout placení daní.

Finanční úřady si teď slibují návrat 3,4 miliardy eur, již v prvním týdnu aféry objevily 200 milionů ukrytých eur, 91 pachatelů se přiznalo a 72 se v naději na mírnější tresty samo nahlásilo. Němci informace z cenného disku navíc nabídli kolegům z dalších zemí a Skandinávci a Nizozemci o ně ihned projevili zájem.

Peníze jsou však ve zřejmě největší daňové aféře poválečných dějin Německa vedlejší. Naše sousedy více děsí selhání velké části výkonných tahounů ekonomiky a z něho plynoucí ztráta důvěry občanů ve svou bohatou elitu.

Alpský tunel

„Jsou to elity, které vedou náš systém sociálně-tržního hospodářství k zániku,“ prohlásil sociálnědemokratický ministr financí Peer Steinbruck a dramatické komentáře zaplavily většinu německých tiskovin. „Tyto daňové úniky nelze vysvětlit přáním jedinců ponechat si něco pro sebe. Tito lidé vlastní tolik, že na několika stech tisících či milionech eur už vůbec nezáleží. Spíše se snaží zajistit, aby stát nezískal něco, co podle jejich názoru patří jen jim. Podezření politiků, že jsou ohroženy základy společnosti, je z tohoto hlediska oprávněné,“ napsal kupříkladu týdeník Der Spiegel.

Zumwinkel se nechtěl se státem podělit o příjem z prodeje obchodního řetězce, který zdědil po otci. V roce 1986 proto peníze převedl do Lichtenštejnska na konto nadace, kterou pojmenoval Devotion, což v překladu znamená zbožnost, oddanost či obětavost. V alpském daňovém ráji využíval minimálního zdanění zisků z úroků a věřil, že ho přísné bankovní tajemství navždy ochrání před německými úřady.

Německé listy se nyní rozcházejí v hodnocení trestného činu několika stovek podnikatelů a manažerů. Pravicový týdeník Die Wirtschaftswoche kritizuje populismus politiků, kteří hovoří o „systémové krizi“ a paušálně odsuzují vyšší vrstvy; měli by se prý spíše věnovat reformě komplikovaného a nespravedlivého daňového systému vybízejícího k podvodům. Podle levicového deníku Frankfurter Rundschau jsou naproti tomu daňové úniky „symptomem ztráty solidarity, ztráty společného ,my‘, které musí politici bránit“ a projevem „mentální emigrace elity, která nohama stojí v německém Singenu, ale ve svých hlavách sní o nízkých daních a slabém pracovním právu Singapuru“.

Německé nůžky

Daňový skandál se vynořil zrovna ve chvíli, kdy se Německo vypořádává s narůstající společenskou nerovností. Podle Marcuse Grabky, který se v berlínském Německém ústavu pro výzkum hospodářství zabývá životními podmínkami obyvatel, od roku 1992 klesly reálné výdělky nejchudších vrstev o 13 procent, zatímco nejbohatší Němci si polepšili o třetinu. Křivky příjmu chudých a bohatých se během poválečných desetiletí pohybovaly víceméně rovnoběžně vzestupným směrem, v posledních deseti letech se však dramaticky rozcházejí. I proto si podle výzkumu Demoskopického institutu v Allensbachu jen rekordně nízkých patnáct procent Němců myslí, že je jejich společnost spravedlivá.

K tomuto pocitu přispívají množící se kauzy zákonných či etických prohřešků manažerů – vedení koncernu Volkswagen se například nechalo uplácet luxusními dovolenými a prostitutkami, neúspěšní manažeři jiných firem odcházeli s milionovým odstupným. Příjmy manažerů v minulém roce stouply v průměru o 17,5 procenta bez ohledu na růst produktivity ekonomiky, který obvykle odrážejí příjmy řadových zaměstnanců.

Politici přitom již od počátku liberálních reforem kancléře Schrödera nabádají občany k obětem – klesají sociální dávky, stagnují důchody a přibývají nejistá pracovní místa s nízkými mzdami. Bolestivé reformy nejhlasitěji vyžadují právě podnikatelské a manažerské elity, které přicházejí se stále novými seznamy požadavků. Medializovaný případ Klause Zumwinkela zatím politiky k žádným novým zákonům neinspiroval. Němci se však ptají, jak v budoucnu mohou politici tlačit občany k utahování opasků, když ti nejbohatší před svou zodpovědností prchají.