Smrt osamělého Gruzínce

Jan Adamec

(1978) vystudoval historii a politologii na FF UK (2002) a historii na Central European University (2004). Specializuje se na dějiny SSSR, Maďarska a Československa po roce 1945. V současné době vede internetový časopis Pražský web pro studenou válku (praguecoldwar.cz).

Sovětský svaz prožíval před 55 lety, v prvních březnových dnech roku 1953, mimořádnou událost – smrt vůdce, který po více než třicet let určoval osudy této země. Tisíce Moskvanů se tlačily, aby mohly ve Sloupové síni Domu odborů spatřit ostatky svého „voždě“. Jak napsal básník Jevgenij Jevtušenko: „Země se zmocnil zvláštní druh paralýzy. Vychováni ve víře, že Stalin se o každého postará, lidé se bez něj cítili ztraceni a zmateni…“ Očitý svědek Zdeněk Mlynář hovořil o „pohřbu cara“, jiní přirovnávali moskevský rituál k pohřbům mongolských chánů či egyptských faraonů.

Okolnosti Stalinovy smrti byly po dlouhou dobu zahaleny tajemstvím a ani dnes zcela neutichly spekulace o tom, že mohl být zavražděn lidmi ze svého nejbližšího okolí. Podle dosavadního stavu bádání to však spíše vypadá, že největší podíl na svém konci měl on sám.

K Stalinově smrti významnou měrou přispěla jeho vlastní chorobná podezřívavost: obrátily se proti němu důsledky čistek, mezi jejichž oběťmi bylo mnoho lékařů. Byl komplikovanou osobností s…