Mrtvá a živá voda Violy Fischerové
Všechno začalo sportem. Když jedenáctileté Viole maminka jednou zakázala jít do Sokola, malá cvičenka si sedla a ze vzdoru napsala báseň: „Když ubledlý měsíc padne na hřbitově a smutku stín jde zvolna krajinou / mlčení přikrývá ty, co nikdy nevstanou.“
Všechno začalo sportem. Když jedenáctileté Viole maminka jednou zakázala jít do Sokola, malá cvičenka si sedla a ze vzdoru napsala báseň: „Když ubledlý měsíc padne na hřbitově a smutku stín jde zvolna krajinou / mlčení přikrývá ty, co nikdy nevstanou.“
Dnes jednasedmdesátiletá žena v černém a bílém oblečení recituje své první verše. „Tehdy jsem z poezie znala jen básničky v čítankách a o dekadenci jsem neměla ani páru. Chtěla jsem jen napsat něco odstrašujícího, třeba jako tanec kostlivců… Už tehdy jsem psala z obrany,“ směje se Viola Fischerová v kavárně Fra, patřící stejnojmennému nakladatelství, které po zániku brněnského Petrova získalo básnířku jako svou kmenovou autorku.
Čarování za maminku
Ke svým prvním pokusům se nechtěla znát, a když ji otec, filozof a sociolog Josef Ludvík Fischer, náhodou přistihl při psaní, vyhodila v panice sešit s básněmi z okna. Jednou se však odhodlala a přinesla otci ukázat, co napsala. Mínil, že je to poezie a ne špatná. Brněnský skladatel Jiří Matys pak tyto juvenilie zhudebnil v písních pro soprán a možná i to předurčilo jednu ze silných stránek tvorby Violy Fischerové. Její volné verše z kteréhokoli období vynikají rytmičností, podmanivou zejména, když je recituje básnířka sama. Hlas, chvílemi ostýchavý, zastřený nebo zas naléhavý, dodává slovům dokonalý…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu