Zahrada v době ohrožení

Je dobré si to vyzkoušet na vlastní kůži: skrz malé okno se díváte na vydlážděný dvůr, pár stromků, fasády okolních domů. Námraza a smog vám v těchto dnech pohled skrz tenké sklo rozostřují a navodí vám pěkně sentimentální až melancholickou náladu. Josef Sudek (1896–1976) se tímto oknem na svět díval osmnáct let. Tedy ne úplně tímto oknem. Návštěvník dvorku na pražském Úvoze může dnes zhlédnout už jen repliku Sudkova fotografického ateliéru, který tu před pár lety postavila PPF pro výstavní účely: originální dřevěná stavba nepřečkala 80. léta. Není to ten pravý genius loci, nicméně pro představu o prostředí, ve kterém se Sudek dlouhá léta pohyboval, i novostavba dobře poslouží.

Soubor Okno mého ateliéru fotograf v chladném domku vytvářel v letech 1940–1958. Dosud z něj byly publikovány jen některé záběry, najdeme je třeba v Sudkově rozsáhlé monografii, kterou kunsthistoričce Anně Fárové vydal Torst. Jenže od té doby uběhlo už dvanáct let a dnes je kniha prakticky nesehnatelná. Nakladatelství na ni nyní navazuje ambiciózním počinem, který nemá v naší historii fotografie obdoby: Sudkovi postupně vydá všechny cykly soustředěné minimálně do deseti knižních svazků. Prvním je právě Okno mého ateliéru. V takovém rozsahu – kniha zahrnuje pětasedmdesát prací – nebyl soubor nikdy zveřejněn.

Pokroucený blíženec

Anna Fárová dávala Sudkovu pozůstalost dohromady devět let. Musela po jeho smrti roztřídit desítky tisíc pozitivů i negativů (v chátrajícím ateliéru jim hrozil rychlý zánik) a také rozměrnou uměleckou sbírku. Tu si Sudek pořídil mezi světovými válkami. Tehdy byl úspěšným a bohatým fotografem, který si z komerčních zakázek (reklamní práce či snímky Pražského hradu) mohl dovolit nejen kupovat umění, ale i podporovat méně šťastné přátele z výtvarných kruhů. V roce 1940, kdy začal vznikat soubor Okno mého ateliéru, ale Sudka nacházíme v jiné situaci: řada jeho kamarádů emigrovala nebo skončila v koncentračním táboře, byl vydán zákaz fotografovat v ulicích, zakázky se ztenčily na minimum. Sudek se před společenským nečasem stáhl do úkrytu svého ateliéru, probíral se sbírkou gramodesek a pozoroval, co se děje za jeho okny.

Soubor Okno mého ateliéru má dva vrcholy. Jednak záběry pokroucené jabloně, kterou Fárová v knize přirovnává k jakémusi dvojníkovi či blíženci autora. A pak méně známé noční snímky protilehlých domů, ze kterých jsou přes zamlžené sklo znát jen mihotavě rozsvícená okna.

Vzniklé práce jsou tím nejdůležitějším, co po sobě Sudek zanechal. Je to jakýsi předstupeň jeho následujících populárních zátiší se sklenicemi a vajíčky, nicméně fotografův výraz je tu nejvyhraněnější: nikdy jindy se mu nepodařilo tak úsporně, a přitom tak přesvědčivě vyjádřit prostřednictvím svých vnitřních pocitů (osamělost, tíseň, skepse) atmosféru celého města, respektive celého národa, který byl v daném období uvrhnutý do obdobně chmurného rozpoložení. Což se samozřejmě nevztahuje jen na druhou světovou válku, ale i na to, co přišlo po ní. Vezmeme-li to v čistě ekonomické rovině, už jen rozhodnutí komunistů provést měnovou reformu a zrušit živnosti Sudka postavilo znovu na startovní čáru. Z „elegána dvacátých a třicátých let se stává svérázná ošumělá postava let padesátých“, jak píše v předmluvě publikace Fárová. Nehledě na společenské klima, které se ocitlo ještě na nižším bodě než za nacistů.

Josef Sudek: Okno mého ateliéru

Torst, 88 stran