To kov o vodu křísl
Literární kavárna v pražské Řetězové ulici nazývaná Damúza bývá i v letních dnech v podvečer zšeřelým zakouřeným doupětem. Natož těsně před Vánocemi, kdy je okolo páté hodiny venku už dávno tma. Básník Ladislav Zedník (1977), jehož prvotinu Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly loni vydalo nakladatelství Argo, se v tomto prostředí očividně cítí dobře.
Literární kavárna v pražské Řetězové ulici nazývaná Damúza bývá i v letních dnech v podvečer zšeřelým zakouřeným doupětem. Natož těsně před Vánocemi, kdy je okolo páté hodiny venku už dávno tma. Básník Ladislav Zedník (1977), jehož prvotinu Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly loni vydalo nakladatelství Argo, se v tomto prostředí očividně cítí dobře. Jak říká, kavárenský svět je mu blízký, a není proto náhodou, že jeho básně povětšinou vznikají právě u šálku kávy a nejlépe v hlučných kulisách, jež jsou mu paradoxně zdrojem maximální koncentrace při hledání nejvhodnějšího výrazu.
Vystudovaný paleontolog postavou, pohledem i vousy docela připomíná Dumasova Porthose, čemuž se usměje a odpoví, že daleko bližší než nebezpečné souboje na kordy je mu obyčejné toulání krajinou a sbírání vzorků hornin. Tomuto okouzlení anorganickým životem propadl už coby kluk při návštěvách plaveckého bazénu v Podolí a prvních objevech na tamní kamenné stěně. Pochází totiž z Podskalí omývaného Vltavou, jemuž nahoře vévodí mytologický Vyšehrad.
„Minuli jsme vykuchaný orloj. A potom sešli k nábřeží, kde jakýsi rybář podélně rozřízl kapra – uvnitř byl černý – a my vešli do těch tmavých útrob, a viděli Botič, krysí potok, zanícený čistý průstřel skálou,“ píše Ladislav Zedník v básni Na nábřeží.
Klukovský sen o fosiliích a ladných křivkách hlavonožců se u…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu