Selka proti státu

Poslouchal jsem včera cestou domů z práce (za jízdy po dálnici) podvečerní rozhovor ČRo 1, kde moderátor zpovídal známou farmářku, která už snad patnáct let bojuje se státem o své vlastní pozemky. A důsledkem toho je, že dálnice z Prahy do Hradce Králové stále ještě není hotová.

A stojí to opravdu za to. Literárním obsahem bych řekl něco mezi Franzem Kafkou a Karlem Václavem Raisem, formou antická tragédie. Na jedné straně podivná státní moc, na straně druhé selka vytrvale bránící svou půdu. Farmářka klidně a věcně popisuje svůj boj proti státu. Mluví bez emocí, jednoduše a její argumenty konstruuje zdravý selský rozum, bez právnických formulí. Zcela prostě staví na tom, že co je její, jí nemůže nikdo sebrat. A světe, div se, ono jí to vychází. Nelicituje, nesnaží se vytřískat ze své půdy, co vytřískat lze. Jednoduše chce půdu za půdu, aby mohla hospodařit.

O státu, potažmo o Ředitelství silnic a dálnic ČR, se vyjadřuje skepticky, prostě jim nevěří. A má tu noblesu u tohoto tvrzení zůstat. Mně se stát z jejího pohledu jeví jako spolek hochštaplerů: slibují, nevědí, co vlastně vyvlastňují, nevědí za kolik, snad i vyhrožují, chce-li farmářka směnu pozemků na stejném místě, tvrdí, že takové nemají, ač se dá nahlédnutím do katastru zjistit opak. Prostě hrůza.

Na jednu stranu může člověk upadnout do deprese. Vrcholem je farmářčino líčení, jak si stěžovala těm nejvyšším ministrům a různým premiérům a dostala chápavou a povzbudivou odpověď, že jí…