Sedmadvacet let s Guggenheimem

Prošedivělý pán se dívá do propasti pod sebou a češtinou prozrazující dlouhé odloučení od vlasti prohlásí, že za těch sedmadvacet let naštěstí nikdo nespadl dolů. Thomas M. Messer (1919) téměř třicet let strávil v ředitelské židli Guggenheimova muzea v New Yorku a na proslulé rampě točící se spirálovitě od střechy budovy až do sklepa, ze které právě shlíží, uspořádal mnoho klíčových výstav a retrospektiv. Ve své domovině je ale poměrně neznámou postavou. Drobným příspěvkem k nápravě by měl být dokument, který o něm natočila Jana Chytilová.

Narodil se v Bratislavě, dětství strávil s rodiči v Praze. Vystudovaný chemik chtěl před nacisty utéct do Spojených států a málem se mu to stalo osudným: na loď Athenia nastoupil ve Francii 1. září, v den Hitlerova útoku na Polsko. O dva dny později vyhlásila Francie Německu válku a pouhých šest hodin poté poslala německá ponorka Athenii torpédem ke dnu. Messera ale zachránila rybářská bárka a za čtrnáct dní konečně uviděl Sochu svobody.

V jeho životě vůbec hrály velkou roli náhody, nebo lépe řečeno nečekané okamžiky. Jako milovník výtvarného umění po válce prošel několika důležitými institucemi, na sklonku 50. let šéfoval bostonskému Institutu pro současné umění. Nicméně nabídka Harryho Guggenheima, aby vedl muzeum v New Yorku sdružující nejlepší sbírky shromážděné rodinou vlastnící měděné doly, to byla velká výzva i pro Messera. „Bylo to instinktivní a velmi americké. V Evropě by musely proběhnout konkurzy, které by trvaly léta.“

Budovu muzea pro Guggenheima navrhl Frank Lloyd Wright, otevřená byla v roce 1959. Messer muzeu začal šéfovat o dva roky později. „Umění zde musí být velmi dobré, aby se dokázalo prosadit. Ta budova je totiž sama o sobě uměleckým dílem a svým způsobem konkuruje tomu, co se tu vystavuje,“ vysvětluje v dokumentu při cestě po točité rampě, na které je zrovna vystavován sochař David Smith. Do důchodu Messer odešel v roce 1988. Za tu dobu se mu podařilo pro muzeum získat významnou Thannhauserovu sbírku specializovanou na umění sklonku 19. století, spoustu menších darů a především uspořádat řadu přelomových výstav: „V New Yorku jsou tři významné instituce: Whitney Museum, Museum of Modern Art a Guggenheimovo museum. My jsme byli jediní, kteří se po válce soustavně zaměřili nejen na Američany, ale i na Evropany.“

Klíčové rozhodnutí bylo například připravit retrospektivu Josephu Beuysovi, německému provokativnímu výtvarníkovi, k jehož instalacím z tuku a filce si musel složitou cestu hledat i sám Messer. Z našeho pohledu bylo zase důležité, že kupříkladu dokázal v polovině 60. let dostat do New Yorku práce Stanislava Kolíbala. Jako ředitel ale nebyl nakloněn zdaleka všem experimentům. V roce 1971 nechal po pouhém dni svěsit obří černobílou látku, kterou ve dvoraně zavěsil od stropu až dolů francouzský výtvarník Daniel Buren. Až příliš totiž podle něj narušovala Wrightovu architekturu a upozaďovala práce ostatních autorů.

Tento moment dokument Jany Chytilové nepřipomíná. Což ovšem nic nemění na tom, že by si na něj měli milovníci umění v sobotu krátce před desátou vyhradit hodinku své pozornosti.

Thomas Messer - Můj život s Guggenheimem

ČT2, 5.1., 21:55