Kdož má, tomu bude dáno

Představte si, že máte dva uchazeče o pracovní místo. Oba kandidáti jsou stejného pohlaví – toho, které vás osobně přitahuje. Oba mají vynikající životopis a oba se u pohovoru projeví jako velmi schopní. Nemůžete si ovšem nevšimnout, že jeden je ošklivý až hrůza a druhý pohledný. Necháte se ovlivnit jejich vzhledem?

Možná ne. Ale obyčejní, méně ctnostní smrtelníci třeba ano. Kdyby na zevnějšku nezáleželo, proč by se lidé na podobné pohovory pěkně oblékali? A přece to dělají, dokonce i tehdy, když se na pracovišti, o něž mají zájem, nosí neformální oblečení.

Je to ale špatně, když se necháme ovlivnit vzhledem? Ve společnosti, která odmítá předsudky, se protežování krásných lidí zdá velmi povrchní. Vždy tomu tak ale nebylo. V minulosti lidé často kladli rovnítko mezi krásu a ctnost i mezi ošklivost a neřest.

V angličtině se dodnes používá přirovnání „ošklivý jako hřích“. Dalo by se sice proti němu postavit neméně známé přísloví „krása je v oku pozorovatele“, toto staré rčení se však ve svém podtextu mýlí: krása není relativní pojem. Většina z nás se shodne, co je krásné – a moderní biologie naznačuje, že tomu tak není náhodou; krása skutečně může sloužit jako hrubé měřítko, které nám umožňuje uspokojivě posuzovat příslušníky obou pohlaví. Nelze ji pokládat za měřítko dokonalé a bezpochyby nenahradí důkladné zkoumání. Je to však instinktivní…