Dvě vánoční příhody

Daryl nás oslovil pár metrů od paláce Kinských na pražském Staroměstském náměstí. Bylo nedělní prosincové dopoledne, stál tam promrzlý jen v tričku a ptal se, kde je tu nejbližší pošta. Statný britský třicátník v uválených kalhotách a se zarudlým obličejem, zjevně jeden z těch, kteří se do Prahy přijíždějí na víkend lacino zlískat, tenhle měl ale na krajíčku. Nevěděl, kde bydlí, neměl ani tušení, kde si zapomněl bundu, a mobil mu vypověděl službu. Do Prahy přijel z rodného Walesu oslavit šestatřicátiny spolu se svými třemi bratry, jenže po divoké party se probudil kdesi v neznámém baru, nic z předchozí noci si nepamatoval a bratři nikde. Bloudil tak už od časných ranních hodin bezradně Prahou, každý, koho poprosil o pomoc, ho podle jeho slov jen mávnutím ruky odbyl a Daryl nevěděl, co si počít.

Ačkoli doma je Daryl otcem čtyř dětí a nejstaršímu z nich už bylo osmnáct, v Praze to byla hromádka neštěstí, a než jsme došli k nám domů, několikrát se dal prokřehlý a s rozumem v koncích do pláče.

Setkání ztraceného bratra s ostatními nakonec zprostředkovala Darylova sestra, které od nás zatelefonoval do Walesu. Ostatní bratry roztroušené po Praze obvolala na mobily a domluvila jim všem schůzku před orlojem na Staroměstském náměstí.

Za to opětovné shledání v centru Prahy by se nemusel stydět ani Hollywood. Čtyři waleští chasníci se objímali jako po letech a my máme prý ve Walesu navždy otevřené dveře. Nabídka navštívit zemi krále Artuše zní sice lákavě, ale letos o Vánocích jsme si bohatě vystačili se Schengenem.

Po Štědrém dnu v Lužických horách jsme se vypravili přes pár kopců do saského Waltersdorfu. Co nás čekalo, byla liduprázdná německá vesnice.

Zatímco do Čech na oběd mašírovaly četné skupinky svátečně naložených Sasů, my jsme šli jako jediní v protisměru a v německé hospodě jsme byli téměř sami.

Kromě té cesty německým protiproudem byly největším zážitkem výletu dva památníky vztyčené na česko-německých hranicích. Ten na české straně oslavuje hrdinný boj našich hraničářů proti sudetským Němcům v roce 1938, ten německý o pár metrů dál připomíná na kovové desce vyhnání sudetských Němců z jejich staletého domova. Na rozdíl od tabulí s pamětihodnostmi nejsou památníky dvojjazyčné a jen málokdo se před nimi zastavuje. I v Schengenu může člověka zamrazit.

Autorka je spisovatelka.