Jeden den v životě

Mám jedno z nejstarších povolání a vykonávám ho na Evropském soudním dvoře v Lucembursku.

Tlumočení je mozková akrobatika. Toho opravdu nejsem v devět ráno schopná. Potřebuji malé, silné, účinné espreso. V kabině již čekají kolegyně. Zaujímám svoje místo a vyměním tvrdá sluchátka za pecky Bang&Olufsson. Z naší zabudované kabiny dobře vidíme. Tlumočení je komplexní komunikační situace, a sledování mimiky a gest řečníka hodně pomáhá.

Ještě dvacet minut. Prostor mezi konzolami je naplněn spisy. Všechny písemnosti, které strany ve věci k soudu podaly. Žaloba, žalobní odpověď, replika, duplika, vyjádření vedlejších účastníků, příslušná legislativa, dřívější rozsudky, všechno jsme prostudovali. Musíme být v obraze, bez důkladné průpravy by sebelepší tlumočník ztroskotal.

Soudní síň se oživuje. Návštěvníci přicházejí. Najednou se dveře do kabiny otevřou, kolega nám přinese dva texty vystoupení. Anglická řeč zástupce obžalovaného, ta je pro mě. Dánský text předám kolegyni.

Šestnáct stran. Rychlá orientace v textu, členění, mezititulky, zvýraznit čísla, data, jména. Podtrhnout klíčové pojmy a slovesa. Právnický jazyk si potrpí na rozvětvená souvětí. Pozorně si přečtu začátek a konec. První a poslední věty musí sedět.

Ještě deset minut. Otevřu minerálku. Mluvení vysušuje hrdlo. Devět dvacet osm. Zachrchlám si, napiju se. Jednání začíná. Síň je plná. Soudci velkého senátu přicházejí v tmavě červených talárech, všichni vstávají. Tajemník vyvolává dnešní věc. Kolegyně zapíná mikrofon. Vysíláme. Jednacím jazykem je dnes angličtina, ale zazní i celá řada dalších jazyků. V evropských institucích tlumočíme zásadně do mateřštiny, nicméně každý tlumočník má několik pracovních jazyků. Musíme nabízet vysokou kvalitu. V mateřštině se vyjádříme lépe než v cizím jazyce. Kdo tvrdí opak, má problém se svou mateřštinou. Jen v jazycích, které nejsou dostatečně pokryté rodilými mluvčími, se tlumočí i do cizího jazyka.

Mr. Brooke zrychlí. Kolegyně se na své židli vrtí. Pozor, čísla! Zapíšu si je, strčím papír jejím směrem, sklízím vděčný pohled. Řečník je mladý a očividně nervózní, proto mluví tak rychle. Ještě deset minut.

My turn. Zástupce obžalované strany, Mr. Webb, je postarší muž, a jako všichni britští advokáti nosí paruku. Pod bílým culíkem mu koukají černé vlásky. Vzorný řečník. Komunikuje. Strukturovaný projev, názorné příklady, jasná argumentace. Mé tlumočnické srdce plesá. Sleduji myšlenkové pochody řečníka, nechám se jím vést. Tlumočení je analýza smyslu, nikoli převádění slov.

Skoro nemám skluz, jdeme ruku v ruce. Tuším, co řečník v příštím okamžiku řekne. Nebojím se anticipovat. Moje ruce opakují jeho gesta. Pohyb ruky pomáhá uvolnit v mozku to správné slovo. Moje myšlenková energie je dokonale soustředěná, nic kolem sebe nevnímám. Thank you, Mr. Webb.

Jdu na chvíli ven, mám hlad. Mozek je sval, a při tlumočení spálí hodně energie. Když se vrátím, je na řadě řečtina. Řek nezvedá oči z textu, jejž nám neposkytl. Působí, jako by chtěl zvítězit v soutěži v rychločtení. Nejhorší možný scénář.

K řečnickému pultu přistoupí pan Gonzalez. Španělštiny se trochu bojím. Proč musí Španělé mluvit tak rychle? Proč neříkají miliarda místo mil miliones? Krásný muž, to se musí nechat, a příjemný hlas. Mám slabost pro příjemné mužské hlasy. Ale na to nesmím teď myslet.

Po jednání je moje práce u konce. Následují porady soudců a posléze rozsudek. Zítra se budu věnovat přípravě další věci. Bude se týkat ochranné známky, zemědělské politiky, volného pohybu osob anebo daňového režimu, který neumožňuje mateřské společnosti odečíst ze svého zdanitelného zisku ztráty vzniklé v jejích dceřiných společnostech se sídlem v zahraničí? Brrr.

Při odchodu skoro narážím do krásného Španěla. „Perdone,“ mumlám rozpačitě. „No pasa nada,“ odvětí se šarmantním úsměvem a lehce na mě mrkne. Ale asi je to jen výmysl mého přehřátého mozku.