Co s ochranou památek

Je to otázka, která dnes číhá doslova na každém rohu. Co chceme od památkářů? Má být Národní památkový ústav servisní organizací, která se snaží existenci památek skloubit s nároky, které na ně klade současný životní styl? Anebo je lepší disponovat silnou centralizovanou institucí, která ovládá co největší díl památkově cenných budov a upřednostňuje především jejich prostou konzervaci? To je jádrem polemiky bývalého a současného ředitele této významné státní instituce, která mimo jiné spravuje stovku státních hradů, zámků a klášterů.

Národní památkový ústav je sice důležitým úřadem, ale na jeho fungování mají zásadní vliv další instituce, především ministerstvo kultury a krajské samosprávy. Když jsem se před časem pokusil fungování památkářů liberalizovat, ocitl jsem se v izolaci a koncem září 2006 jsem byl odvolán. Co přinesly měsíce po mém odvolání? Konsolidaci po rozvratu? Vyčkávání? Plíživý návrat do sedmdesátých let a další petrifikaci personální a myšlenkovou?

Všechny tyto odpovědi jsem slyšel, ale protože jsem zainteresovaný, popíši některé podle mne podstatné skutečnosti a čtenář nechť si obrázek udělá sám.

Cílem mnou a mými kolegy prováděné reformy památkové péče měly být výrazná decentralizace a zeštíhlení NPÚ včetně převodu velké části památkových objektů do vlastnictví krajských samospráv či rukou oprávněných restituentů. Není nad takový kšeft – mimo jiné i proto, jakým je předražená státní či obecní zakázka na státem…