Revoluce na Bobří řece

Co mají společného první český prezident, první muž na Měsíci, šéf Akademie věd ČR, nová rektorka Harvardu, Bill Gates a český ombudsman? Na první pohled nenápadnou položku v životopise, která jim ale přinesla velké věci: jsou to skauti. Tato skutečnost může pomoci k získání nových přátel nebo skvělého místa a ve špatných dobách se naopak snadno mění ve vstupenku do lágru. Skauting byl vždycky hlavně dobrodružstvím a zůstává jím i teď, kdy si jeho vyznavači připomínají sto padesát let od narození otce zakladatele a kdy hnutí samotné slaví stovku. Hlavolam, který dnes čeští skauti řeší, se už ale nejmenuje ježek v kleci. Otázka dne zní, jak tuto zasloužilou, ale trochu staromódní instituci udržet při životě.

„Pojednou začalo pršet. Ustavičné krůpěje těžce dopadaly na stan. Bylo vlhko a protivně. Spát jsem již nemohl. Taková zima mne zachvátila, že jsem se třásl. V holých kolenech mně ryla ošklivá bolest. A stále, stále pršelo. Deky byly zcela mokré; zabalen v ně, klel jsem a vzpomínal na teplou postel doma.“ Těmito slovy popsal na začátku minulého století jednu ze svých prvních nocí na skautském táboře budoucí básník Jiří Wolker. Táborníci se museli postarat úplně o všechno. Stavěli si příbytky, jídelnu, kamna, sami si vařili i prali. Mnohdy byli tak vyčerpaní, že se jim draly slzy do očí. Přesto na skautskou zkušenost nedali dopustit. „Neodejdu odtud s prázdnou. Nejen…