Filmy ve jménu Boha

Cestou do kina jdete kolem ministerstva jaderného průmyslu, ministerstva naftového průmyslu i ministerstva džihádu. Na ulicích čtete denní citáty nejvyššího vůdce muslimské revoluce ájatolláha Chomejního. Potkáváte auta, která jezdí jako pouliční kamikadze na červenou. Město plné smogu a deset kilometrů za Teheránem nádherné třítisícové hory plné sněhu s vleky a sjezdovkami, kde jezdí pár snowboarďáků a čtyři z pěti vleků stojí.

Před každým filmem, uvedeným na největším íránském festivalu Fajr (1.–11. 2. 2007), běží nápis „Ve jménu Boha“. A když festival končí, promluví ministr kultury o tom, že islámská revoluce se neustále rozšiřuje a že největší a poslední z proroků Muhammad je jedinou cestou k tomu, jak být dobrý. A chválí přítomné „filmové aktivisty“ za to, že natočili tolik dobrých filmů.

Islámská revoluce se nicméně jako hlavní téma dostala jen do jednoho filmu z osmdesátky celovečerních titulů, které v této kinematografické velmoci ročně vzniknou. Snímek Rozbřesk natočil Bijan Mirbagheri. Vypráví o tom, jak revolučně zapálený pár odhaluje v horské vile minulost svého bývalého přítele. Právníka, který se v roce 1979 postavil proti Chomejního stoupencům, pak prošel tajnými službami, a nakonec si změnil identitu. Ani tento film ale není revolučním plakátem, na to je zdejší filmařská tradice příliš dobrá a lyrická.

V íránském filmu je řada zručných řemeslníků, kteří točí akční thrillery, folklorní filmy i teenagerovské komedie. Írán si totiž ve všech žánrech musí vystačit sám – import amerických filmů imám Chomejní zakázal už v roce 1982 a vidět je můžete, jen když si je koupíte u pouličního překupníka, který na dece obchoduje s pirátskými kopiemi DVD. Nynějším absolutním hitem kin je tak domácí snímek: thriller Past, který vidělo už deset milionů diváků. Ročně země vyprodukuje kolem desítky podobných diváckých trháků. Lístek do kina stojí zhruba třicet korun a i výroba filmů je mnohem levnější než u nás. Litr benzinu v Íránu stojí v přepočtu dvě koruny, takže není náhodou, že polovina nových filmů jsou road movies.

Velká část filmů se vrací k íránsko-irácké válce či k zemětřesení v Bamu. Autoři se na témata nedívají s budovatelským patosem. Jeden snímek líčí přátelství iráckého vojáka a íránského pasáčka koz, další ukazuje tklivý příběh bývalého vojáka, který žil dvacet let v cizině a vrací se na místa bojů, vznikla dokonce i komedie, v níž na frontu odchází s islamisty hrstka podivínů.

Nejkontroverznějším filmem festivalu byla Hlavní žíla v režii Rakshan Etemadové a Mohsena Abdolvahaba. Je o dívce, která má snoubence v Kanadě, chce za ním jet, ale nemůže se zbavit drogové závislosti. Matka ji proto vozí po městě a pátrají po dealerech heroinu. Pak veze matka dceru za otcem na venkov a obě doufají, že tam dívka vydrží bez drog. Jenže otec pije whisky a dívce nedokáže dát žádnou jistotu. A tak Sára putuje dál. Alkohol a drogy, dvě íránská tabu, na která si film troufl. A získal za to na festivalu několik cen.

Autor je filmový publicista.