Uši a lidský faktor

Memoárový knižní rozhovor s Jiřím Černým je důležitým příspěvkem k historii českého moderního popu.

„Víc bych se věnoval sportu, politice, historii,“ odpovídá Jiří Černý na dotaz, jak by vypadala jeho bilanční kniha vzpomínek Kritik bez konzervatoře, kdyby její tvar neurčoval hudební novinář a editor Jaroslav Riedel. Na knižní rozhovor se docela čekalo, původně měl vyjít loni v únoru k Černého sedmdesátinám. Po několika proměnách nedávno vyšel ve velmi solidní podobě: s více než stovkou fotografií a jmenným rejstříkem. Budou se v něm aktéři hudební scény hledat s obavou? Někteří by mohli. Černý v knize o krůček přestupuje mírný tón, kterým mluví ve velkých médiích. Je – jako celá ta léta – přímý, jasný, ale leccos dopovídá osobněji a kritičtěji.

Nehodnoťme jejich povahy

Černý nevstoupil do žurnalistiky jako fanatik hudby, a už vůbec ne popu. Psal o sportovcích, později o opeře. První hudební článek, který přinesl do Mladého světa, byl o recitálu barytonisty Dietricha Fischera-Dieskaua: „My jsme ale časopis pro mladé,“ řekli mu a poslali ho do Semaforu. První český nepomlouvačný text o rock´n´rollu (Mladý svět 1964) psal jako reakci na „nespravedlnost, jak ty kluky pořád honějí a něco jim zakazují“.

Tyhle dva momenty vystihují kontext, v jakém zábavná hudba v Česku po léta přebývá: v napojení na…