Levá? Pravá? Ne, zelená

V západní Evropě už dlouho nemá ekologická politika cejch levičáctví. Za svou ji přijali a po svém ji rozvíjejí socialisté i konzervativci.

Topolánkova vláda je považována za nejzelenější v české historii. Pro Václava Klause je partnerství s Martinem Bursíkem důkazem „neuvěřitelně nešťastného“ zelenání změkčilé pravice. Jenže spor o stranickost ekologických politik je složitější. Západ ho řeší už desítky let.

Až do 70. let, do „únosu“ ekologických témat revoltujícími zelenými stranami, byla ochrana přírody, její „konzervace“, často spojována s konzervativní pravicí. Ta po svém propadu obnovila síly teprve před dvěma dekádami a začala nacházet recepty, jak skloubit ekologii a volný trh.

Američtí republikáni v čele s Georgem Bushem st. měli svůj Project 88, který navrhoval mezinárodní obchodování s emisemi, kredity na kyselý déšť či odstranění mnohých státních podpor. Andrew Sullivan napsal už pro Margaret Thatcherovou strategii nazvanou Zelenání toryů. Západ si tak zvykl, že ekologické recepty předkládá levice i pravice. Zatímco levicové regulace si se zelenými požadavky rozumí bez problémů, liberální ekonomie si k nim teprve nacházela cestu. Zatímco regulační přístup končí často pokryteckými deklaracemi a vágními zákony o „nejlepších možných technologiích“, zapojení tržních sil může podnítit přímo ekologičtější jednání.

Právě díky tomuto vývoji a takto rozdaným kartám je dnes…