Jeden den v životě

I když na pravidelné čtvrthodinové bimbání jsem si už zvykl, divoké údery kostelního zvonu vyzývající v šest patnáct k ranní modlitbě mě ještě pořád dokážou vytáhnout z postele. No co, stejně bych za půl hodiny musel tak jako tak vstávat. Je pondělí a učím od osmi. Snídani odbudu čajem a chlebem s domácí jahodovou marmeládou, fenka Bufka dostane na krajíci přimáznutou paštiku a pak je čas vyrazit.

I když z domu vycházím hluboce po sedmé, venku je pořád šero. Tady v Eibenthale na jihozápadě Rumunska, kde od září působím mezi krajany jako učitel češtiny, jsme sice, co se týče východní délky, zhruba na úrovni Košic, ale protože je zde čas o hodinu posunutý, rozednívá se „později“. Jak by to bylo skvělé, napadá mě v té ranní tmě, kdybych se místo umělých hodin mohl raději řídit podle slunce a z postele sledovat, jak šplhá na protější hodně prudký kopec zvaný Kovárna.

Skoro všichni mí kolegové jsou Rumuni, takže naše možnosti komunikace jsou velmi omezené. O to je to však někdy zábavnější. Jaké úsilí je potřeba vyvinout ke sdělení zdánlivých banalit! Připomíná mi to hru, jejíž účastníci se snaží pantomimicky předat ostatním název filmu. Naštěstí mám i kolegyni českou Rumunku, která zná oba jazyky a nejdůležitější informace pro mě překládá.

Ve sborovně, což je zároveň ředitelna i všechny kabinety v jednom, vládne úplně jiná atmosféra, než na jakou jsem byl zvyklý z Česka. Běžně se tu kouří, vyučující chodí do hodiny pravidelně o čtvrthodinku později, a když to náhodou někomu nevyjde vůbec, nic moc se neděje. Snažím se tomuto režimu příliš nepodléhat (těžko by se mi pak asi vracelo domů), ale často si taky posedím ve sborovně o pár minut déle.

Dnes to však nejde, máme moc práce. První hodinu mám 5. a 8. třídu (dohromady 11 dětí) a uzavíráme látku před pololetím. Hodiny se mnou třikrát týdně jsou pro ně jediné, ve kterých mluví česky, všechny ostatní předměty mají v rumunštině. A někdy je vidět, že jim dělá problém se „přepnout“. S páťáky bereme párové souhlásky, ale je to trochu složité, protože mají různou slovní zásobu a slova, na kterých si je procvičujeme, někteří vůbec neznají. Není se co divit – jejich předkové sem z Čech přišli za lepším v roce 1827 a ne ve všech rodinách se čeština udržela na dobré úrovni. Jsem rád, že alespoň všichni porozuměli, co mají dělat. Ukládám jim cvičení a věnuji se chvíli osmákům. S těmi je to trochu jednodušší – jsou jen čtyři a nevyžadují tolik pozornosti. Sem tam musím zasahovat mezi páťáky, ale nakonec se nám to nejdůležitější podaří zvládnout.

Druhou hodinu mám 2., 3. a 4. třídu, odpoledne ještě jedna hodina ve vedlejší vesnici a pro dnešek je hotovo, můžu se těšit na oběd. A to se opravdu těším, protože dnes si nevařím sám – každé pondělí chodím k rodině Pospíšilových, kteří mě pravidelně zvou za to, že jejich děti učím kromě češtiny i angličtinu. Mňam – máme sarmy – rumunskou specialitu! Mleté maso zabalené v zelném listu.

Mladí manželé Jarka a Gustýna jsou velmi pohostinní, přestože je Jarka od prázdnin bez práce. Ve zdejších dolech, které zaměstnávaly více než polovinu mužů celé vesnice, se loni v srpnu stala havárie, při níž dva horníci zahynuli, a doly jsou od té doby – a zřejmě definitivně – zavřené. Hodně mladých lidí buď již odešlo, nebo uvažuje o odchodu do Čech, ale jak se dozvídám od Gustýny, existují i nadějné kompromisy. Díky organizaci Člověk v tísni pojede ona spolu s dalšími pěti místními ženami do Opavy, kde je jistá firma bude asi měsíc zaučovat do šití podprsenek, aby pak mohla otevřít malý podnik přímo v Eibenthale. Další naději na přivýdělek budou mít až v létě, kdy sem jezdí čeští turisté.

Doma zatápím v kamnech a zvažuji, zda mám nebo nemám zajít na jedno pivo do Krajánku. Nakonec neodolám. Český Krajánek je hospoda a obchod v jednom. Obsluhující Rumunka se naučila obstojně česky, ale dnes to budu mít složitější, protože si musím objednat rumunsky. Máme týden rozdělený na české a rumunské dny, abychom se oba něco přiučili. K mé velké radosti je mezi hosty taky Pavel Pospíšil, se kterým si občas zahrajeme partii šachu. Dnes však nemá náladu. U piva mi sděluje, že se s rodinou rozhodli, že za dva měsíce odchází do Čech. Na jednu stranu si neumí život mimo Eibenthal představit, na druhou je to pro něho nutnost. Jeho tři děti budou brzy končit základní školu a rád by jim zabezpečil střední a vyšší vzdělání. Není to lehké rozhodnutí. Čechy jsou pro mnoho lidí nadějí, jak si finančně přilepšit, ale v Rumunsku mají své rodiče, příbuzné, přátele. Tuší, že tuhle síť vazeb, celý svůj dosavadní život opouštějí navždy. Nezbývá než doufat, že se zde podaří rozjet více podobných projektů, jako je firma na výrobu podprsenek.

Doma házím do kamen pořádné poleno, aby měl oheň ráno na co navazovat, a usínám, když odbíjí tři čtvrtě. Nejspíš na jedenáct.