Je nelidské přát si smrt diktátora?

Je to s ním jako na houpačce – jednou pije džus a usmívá se do kamer, za chvíli zas někde potajmu vypouští duši. Spíš než houpačku to ale připomíná převrácené kolo štěstí: čím víc džusu a úsměvů, tím větší smutek, čím míň procházek a „dobrých zpráv“, tím větší radost. Takhle aspoň dlouhé umírání Fidela Castra občas ve své rubrice Minulý týden glosuje tento list. A řada čtenářů k tomu cítí odpor. Tak vznikla následující polemika.

Jsem vaším pravidelným čtenářem od vzniku Respektu. S 80–90 % vašich článků souhlasím a i u těch, kde mám jisté výhrady, jsem vždy obdivoval profesionalitu a nezaujatost. Čili – jsem váš fanda, ale nemůžu se smířit s větami typu „…diktátor Fidel Castro dostal po neúspěšné operaci zánět pobřišnice a tentokrát snad už opravdu konečně umírá“ (Minulý týden, Respekt č. 4/07).

Dovoluji si poznamenat, že názory na Fidela Castra se v celém (i demokratickém) světě různí a případný názor redakce Respektu jistě není jediný a rozhodující. Právě proto si myslím, že vámi použitá věta je surová a hloupá. V jiných případech se umíte vyjadřovat neutrálněji. Fidel Castro je lidská bytost, jejíž význam posoudí historie. Zatím žije a uvozovat jeho případnou smrt způsobem, jakým to děláte vy, je nelidské. Kdyby podobně…