Děti proti školám

Devítiletá Josefína drží v ruce hustě popsaný list papíru a se zaujetím čte. Ten papír je vysvědčením z třetí třídy jedné z pražských škol, kterou navštěvuje. Místo známek je na něm celostránkový popis toho, co všechno se za uplynulý půlrok naučila, co ne a proč jí některé věci nešly do hlavy.

Tenhle popis je malou alchymií. Je psaný tak, aby neurazil a motivoval k dalšímu učení. Výtky se vkládají mezi nezbytné pochvaly, jejich naléhavost to ale nesnižuje. „Orientuješ se ve slovech vyjmenovaných, odvozených či příbuzných. Při doplňovacích cvičeních či diktátech ještě občas chybuješ, dělej si zpětnou kontrolu!“ stojí například ve vysvědčení. Jinde zase učitel chválí, co všechno se Josefína naučila, taky ale varuje: „Snadno se necháš rozptýlit něčím jiným a pak Ti uniká mnoho důležitých poznatků.“

Josefína chodí do státní školy, kde už před několika lety začali učit trochu jinak. Nemůže sice se svými vrstevníky z jiných škol porovnat své známky (žádné nedostává), její učitel ale považuje za normální součást své práce udělat si na každé z dvaceti dětí ve třídě tolik času, aby mu ve slovním hodnocení do vysvědčení popsal, jak momentálně zvládá učení, co jsou jeho největší přednosti a v čem nejvíce plave. A jestli by to všechno náhodou nemohlo být mnohem lepší, kdyby se dítě třeba jen o něco víc soustředilo. Tak nějak zhruba vypadá vysvědčení ve škole, která momentálně platí v Česku za vzor v tom, jak by moderní škola měla vypadat.

Srážka s B

Od časů Rakouska-Uherska do nynějška si české školství drží podivnou kontinuitu. Ta spočívá v tom, jak málo vnímá důležitost dětí jako svébytných, neopakovatelných bytostí, a jak moc naopak prožívá samo sebe jako nedotknutelnou instituci. Teď má celý systém našlápnuto k veliké změně. Na prvním místě by měly být – v kostce řečeno – děti a jejich přirozená potřeba umět se orientovat ve světě kolem nás a uspět v něm podle svých představ. Kvůli tomu prosadila exministryně Petra Buzková revoluční reformu, která základní školy od základu promění. Nebo by alespoň měla (viz článek na straně 5).

Kvůli tomu jsou už dnes školy a učitelé, kteří nelitují desítek hodin, aby místo pohodlných známek ohodnotili děti komplikovaně slovně, s rizikem, že narazí na odpor rodičů typu „násobilku už přece moje dítě dávno umí, a vy mu píšete, že ne“. Především ale ve škole moderního typu nejsou tyhle protesty nutné. Nemělo by už jít o formu (co nejlepší známky pro přijímací komisi na střední školu), ale obsah. Hodnocení je tu pro samotné děti a jejich rodiče, aby se dokázali rozhodovat, na co klást důraz a jakým směrem v učení jít.

Tedy tak by to mělo ve finále vypadat. Problém české školní revoluce ale je, že říká A a neříká B. Pro děti se má základní škola změnit v místo, kde na ně má učitel čas, vymýšlí si zajímavou náplň hodiny bez biče striktních centrálních osnov. Když selžou při písemce, tak si je zavolá a zjistí důvod, místo aby automaticky rozdal špatné známky. A na konci pak tráví hodiny těžkým vymýšlením a vypisováním slovního hodnocení.

Jenže proč to všechno? Aby pak po několika letech narazily děti na realitu v podobě nedostatku míst na středních a vysokých školách, likvidační přijímačky a další kolorit s tím spojený.

Dostihy

Je opravdu tristní vidět na jedné straně pořád dokola se opakující nervy kolem honu na volná studijní místa pro „to nejcennější, co máme“ – děti. A na straně druhé neschopnost vymyslet a prosadit změnu. Problém je, že česká společnost je extrémně elitářská, stále v ní panuje pocit, že kvalitní vzdělání nemůže mít každý, ale jen ti tzv. nejlepší. Bezprostředním výsledkem je mimo jiné to, že výrazně méně dětí než v jiných zemích u nás navštěvuje gymnázia a vysoké školy, které přitom dávají absolventům největší šance najít si v životě slušnou práci. Dalším efektem je neochota ke změnám.

Reforma základních škol je zatím šťastným vybočením z vyjetých kolejí. Ani ona ale přitom nebude úspěšná, pokud na dalších stupních zůstane vše při starém a rodiče i jejich děti se budou dál třást hrůzou z nepřijetí na vytouženou střední či vysokou školu. Pokud budou muset procházet síty přijímacích řízení, která na děti čekají už na konci páté třídy. Zdárný vývoj reformy přitom Češi potřebují právě proto, že ovlivní vývoj na dalších stupních. Například rozhodne o budoucnosti dalšího sporného institutu českého vzdělávání, a sice osmiletých gymnázií. Ta totiž vytváří dětské dostihy ve věku, kdy na to děti nejsou mentálně připravené, kazí jim dětství, vytváří nesmyslné rivality a vůbec velkou nespravedlivost. To celé ve státní režii.

Kamarádi jdou

Realita je následující: pokud se chce desetileté nebo jedenáctileté dítě dostat na gymnázium, vyžaduje to minimálně čtyři, ale lépe osm měsíců poměrně tvrdého učení, protože látka vyžadovaná při zkouškách dalece přesahuje učivo v tu dobu probírané ve škole. Výjimkou nejsou ani situace, kdy zaskočení rodiče, sami s vysokoškolským vzděláním, neumí svým dětem najednou s učením poradit, jak je to těžké. Stát tak dětem připravuje půlroční doučovací maraton, aby následně segregoval ty chytřejší od těch méně chytrých, případně těch, které jsou větší trémisté nebo mají prostě větší smůlu.

Tohle pečlivě budované elitářství vytváří skupinky premiantů, kteří žijí v bavlnce sociálního vydělení, nevědí nic o chudých dětech, o menšinách, jejichž zástupci se na výběrové gymnázium nedostanou, i kdyby byli chytří velice. Už proto ne, že jejich rodiče nemají možnosti a motivaci zajistit svému dítěti doučování nebo učit se s ním po večerech. Na druhé straně pak zbývají třídy „průměrných“, kteří odchodem tahounů ztrácí potřebný pozitivní příklad.

Faktem je, že v běžné české škole, kde učitelé učí postaru a nevědí si rady se samostatností a kreativitou, nemá chytřejší dítě uvědomělých rodičů žádnou motivaci zůstávat. Úroveň učení je nevalná, a navíc musí počítat s tím, že všichni jeho schopnější kamarádi se budou snažit zmizet.

Mezi desetiletými dětmi jsou ještě velké vývojové rozdíly (větší než v případě patnáctiletých nebo osmnáctiletých), které handicapují při zkouškách ty, kteří jsou méně zdatní v abstraktní inteligenci (aby zvládli matematiku), ale třeba mohou být napřed emočně, sociálně nebo fyzicky. Jenže stát nastaví jedno kritérium a segreguje.

A proč rodič nemůže tyto závody ignorovat a prostě se jich neúčastnit? Může – pokud jeho dítěti učení vůbec nejde a nemělo by šanci. Může, i pokud jeho dítě navštěvuje oblíbenou základní školu, odkud nemají děti důvod odcházet na osmileté gymnázium. Jinak totiž dítě setrváním ve špatné škole riskuje několik věcí. Kamarádi, které má, se pravděpodobně budou na gymnázium hlásit a možná mu ze třídy odejdou. Zůstane samo v horší třídě a s pocitem, že nic neudělalo pro to, aby udrželo krok s těmi, jimž se chce podobat.

Podobnou depresi bude mít, když neuspěje. Trauma z neudělaných přijímaček ve věku deseti let není maličkost a může dítěti způsobit mindrák a stres pro další zkoušky. Obavy – selžu zase? – se pak těžko zbavuje.

Snaha dostat se ze „základky“ na vytoužené a nedostatkové gymnázium pak staví na hlavu i jinak užitečné atributy moderní školy, jako je slovní hodnocení. Ve snaze neubrat dítěti šance píší učitelé jakési kádrové posudky, kde vrší pochvalu na pochvalu. Papír má pak jediný účel – předkládá se rozhodčím na osmiletém gymnáziu.

Nenápadná věc

Kvůli předčasné segregaci dětí či stresu z přijímaček ve věku, kdy na to děti nejsou připravené, se pokoušeli ministři školství za ČSSD víceletá gymnázia zrušit. Byl to rozumný krok, který ale narazil na příliš velký odpor rodičů, kteří mají strach nechat své děti napospas nízké kvalitě na školách základních. Jejich chystaná reforma a postupné zlepšování jsou momentálně největší šancí, jak důležitost výběrových škol v režii státu zatlačit do pozadí, pasovat je na okrajový jev pro podstatně menší počet zájemců než dnes nebo je zrušit úplně.

I v tom spolu s úplným zrušením všech omezení v dalším studiu, jako jsou především přijímací testy a pohovory, spočívá důležitost reformy, která už za půl roku české základní školy čeká. Praktici přitom říkají, že rozhodnout může nenápadná věc – zájem rodičů a jejich tlak na školy či obecní politiky, kteří školám vládnou.