Česká chytrost

Pamětníci říkají, že v Norsku se ještě na počátku sedmdesátých let nezamykaly byty a městské „automaty“ prodávaly cigarety tak, že si člověk otevřel skříňku, vzal zboží a do šuplíku dal peníze. Dá se tomu říkat důvěra ve slušnost těch druhých.

Něco trochu podobného funguje v EU s institutem sociálních bytů. Podle obecného úzu zaslouží výjimku a každá země si za ně může počítat nižší sazbu DPH. Přitom sociální byty nejsou striktně definované, počítá se ale s tím, že půjde například o domy s pečovatelskou službou.

Jenže se nepočítalo s tím, že Češi mají problém. Ani po šestnácti letech kapitalismu nejsou schopni uspořádat poměry na trhu s byty tak, aby jich byl dostatek. Jejich ceny křiví černý trh a privilegia lidí s doživotními dekrety. Ze strachu z dalšího zdražování už tak drahých bytů vymyslela česká vláda trik. Rozhodla, že sociální byt bude každý pod 120 m2 a každý dům menší než 350 metrů (vláda ČSSD měla méně drzosti a za sociální byt určila rozlohu do 90 metrů). Do sociálního bydlení se tak má počítat i naprostý luxus, nižší daň ale bude doma, a co je doma, to se – jak známo – počítá.

Tenhle značně pokleslý trik zatím žádná veřejná debata neprovází, i když by měla. Zvlášť když například Hospodářské noviny o tom píší jako o něčem „chytrém“, protože jen využíváme „nedokonalosti“ norem EU.

Asi jako když emigranti z východní Evropy začali svého času chytře „nakupovat“ v nedokonalých norských automatech. Byl to opravdu dobrý obchod: získali pár cigaret zdarma, ale důvěra v jejich slušnost zmizela.