V nedávné diskusi o sémiotice posvátného jsme dospěli k myšlence, která pochází od Machiavelliho a Rousseaua, ba je ještě starší, o jistém „občanském náboženství“ Římanů, které bylo chápáno jako nedělitelná soustava víry a povinností, schopná udržet společnost pohromadě. Padla tam poznámka, že od této – v zásadě pozoruhodné – koncepce se lehce přejde k myšlence náboženství jako „instrumentu regni“, tedy prostředku, kterého politická moc (byť i reprezentovaná nevěřícími) používá k ovládnutí svých poddaných.
Tuto myšlenku rozvíjeli už autoři, kteří měli s občanským náboženstvím Římanů zkušenosti. Například řecký historik Polybios napsal o římských rituálech, že „v případě národa tvořeného jen vzdělanými lidmi je zbytečné uchylovat se k podobným prostředkům, jelikož však kvantita je už ve své podstatě nestálá a podléhá různým vášním, od bezuzdné žárlivosti po silný hněv, je nutné ovládat ji příslušnými prostředky a posvátným strachem. Z tohoto důvodu si myslím, že dávní předkové ne zcela bezdůvodně šířili náboženskou víru a pověry o podsvětní říši Hádu a že nerozumní jsou ti, kteří se je dnes usilují vyvracet. Římané, byť nakládají s velkým množstvím peněz na veřejné účely, chovají se vždy čestně, neboť se cítí být vázáni přísahou. V jiných národech se jen zřídkakdy najdou lidé, kteří nesáhnou na veřejné peníze, pokud mají příležitost, mezi Římany je však naopak jen málo těch, kteří by se poskvrnili touto vinou.“
Od Spinozy k Marxovi
I když se Římané v epoše republiky chovali takto čestně, je nesporné, že potom je to přešlo. A důkazem jsou i Spinozova slova o „instrumentu regni“, napsaná o několik století později: „Takže jestliže je pravdou, že největším tajemstvím a nejvyšším zájmem monarchistického režimu je udržovat lidi ve lži a strach zakrývat lživým pláštíkem náboženství, jemuž se všichni musí podřídit, aby bojovali za své otroctví, jako by to byla svoboda, potom je pravdou i to, že ve svobodné společnosti by se něco tak zlověstného nemohlo vymyslet ani realizovat.“
Odtud už nebylo těžké dospět ke známé marxistické definici náboženství jako opia lidstva. Mají však opravdu všechna náboženství tuto „virtus dormitiva“ (uspávací schopnost)? Úplně opačný názor má například José Saramango, který se několikrát napadl náboženství jako zdroj konfliktů: „Náboženství – všechna bez výjimky – nikdy nebudou sloužit ke sblížení lidí, naopak, vždy byla a stále jsou příčinou nevýslovného utrpení, masakrů a násilí, jež tvoří jednu z nejtemnějších kapitol ubohé lidské existence.“
Saramango dospěl k závěru, že „kdybychom byli všichni ateisté, žili bychom v mírumilovnější společnosti“. Nejsem si jist, zda má pravdu, ale nepochybně mu nepřímo odpověděl papež Joseph Ratzinger ve své poslední encyklice Spe salvi. Říká v ní, že navzdory tomu, že v 19. a 20. století se ateismus prezentoval jako protest proti nespravedlnosti světa a dějin, „z této premisy vzešly největší krutosti a násilí v dějinách“.
Co je to za drogu?
Mám podezření, že Joseph Ratzinger měl na mysli ty bezbožníky Lenina a Stalina, pozapomněl ovšem, že na nacistických zástavách plápolal nápis Gott mit uns (Bůh s námi), že roty vojenských kaplanů žehnaly vojenským standartám, že i Francisco Franco, válečný zločinec a vrah, se inspiroval náboženskými principy a byl podporován Bojovníky Krista Krále (nehledě na zločiny svých protivníků to byl vždy on, kdo začal), že hluboce nábožensky byli založeni i obyvatelé regionu Vendée, kteří bojovali proti republikánům za Francouzské revoluce a vymysleli dokonce bohyni Umu (instrumentum regni), že katolíci se vesele perou s protestanty už dlouhá léta, že křižáci i jejich nepřátelé konali na základě náboženské motivace, že na obranu římského náboženství byli křesťané předhazováni lvům, že z náboženských důvodů se rozhořely mnohé hranice, že hluboce zbožní byli i muslimští fundamentalisté, kteří spáchali atentát na „dvojčata“, a také bin Ládin a tálibáni, kteří odpálili Buddhovy sochy, že z náboženských důvodů pramení spory mezi Indií a Pákistánem a že koneckonců se zvoláním God bless America Bush napadl Irák. Na základě toho všeho uvažuji, že pokud bylo kdysi náboženství pokládáno za opium lidstva, asi to byl spíše kokain. A možná je člověk psychedelické zvíře.
Přečtěte si více k tématu
Pavel Turek: S Umbertem Ecem odešel učenec, který nás naučil chápat pokleslé jevy
Další eseje Umberta Eca:
Estetik, historik umění, sémiotik a romanopisec. Byl profesorem na univerzitě v Bologni. Česky mu vyšly romány Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany, výbor z esejů Skeptikové a těšitelé a další knihy.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].