Nedá se nic dělat?

Jeden z fenoménů, které mě v Čechách stále znovu bijí do očí, je pokora zdejších lidí ve veřejném prostoru. V situacích, v nichž by si jiní Západoevropané už dávno stěžovali, Češi zřejmě nevidí žádný důvod ke vzpouře.

Je samozřejmě každého věc, jestli si třeba v kavárně, kde zrovna ječí reklama, dá svoji kávu bez námitek, anebo jestli požádá obsluhu, aby rádio ztlumila. Anebo jestli prostě odejde do jiného podniku. Češi většinou volí první variantu. Že by tady byl práh bolesti skutečně o něco vyšší než třeba v Německu a lidem prostě tolik nevadí nadměrný hluk? Anebo jim vadí, ale se zaťatými zuby to vydrží?

Příklad s kavárnou je samozřejmě banální. Ale to, co ilustruje, je všeobecný vzorec chování. Většina lidí se tady zřejmě řídí postojem „Nedá se nic dělat“ – jako kdyby jedinec stejně nemohl ovlivnit atmosféru ve veřejném prostoru, ať se mu líbí nebo ne.

Podobný (zdánlivě) lhostejný, nenáročný postoj tady pozoruji i v situacích, které jsou závažnější než návštěva kavárny. Třeba na úřadech, kam všichni nezbytně musíme chodit: na úřadu práce, na poště, v pojišťovně a podobně. I tady mnozí Češi tolerují arogantní chování některých zaměstnanců v mých očích až příliš stoicky. Nevím, jestli to je otázka povahy, anebo spíš otázka času, než tady lidé vznesou větší nároky a než začnou žádat, aby byl i český veřejný prostor místem důstojného zacházení. Bohužel, zatím takovým místem není, spíš v něm panuje arogance a lhostejnost. Sám od sebe se ovšem nepromění, a proto je škoda, že mnozí lidé zatím ten nepohodlný boj o důstojný veřejný prostor vůbec nechtějí vést.

V tom „boji“ vůbec nejde o to, aby člověk vždy a za všech okolností uplatňoval nárok na nejlepší servis a vnímal to jako svoje přirozené právo bez ohledu na to, jak se třeba zrovna cítí druhá strana – prodavačka, úředník a podobně. Právě tento postoj mi tolik vadí v Německu a jiných západních zemích. Lidé si tam tak navykli na stále rostoucí blahobyt, až se jim zdá, že na něj mají nárok a že to takhle zůstane navěky. Tenhle postoj nemá nic společného s bojem za důstojný veřejný prostor, o kterém je tady řeč. Vždyť Němci si naopak stěžují na každém kroku, byť k tomu nemají sebemenší důvod. Je to přímo jakási národní nemoc: na všem pořád nespokojeně hledat chlup – a nakonec ho i najít. To leze na nervy mnohem víc než česká pokora. Přesto si myslím, že by nebylo špatné, kdyby si Češi osvojili alespoň zlomek té „veřejné“ nespokojenosti a začali se stížnostmi v situacích, kdy z nich dělají voly. Prát se za sebe otevřeně, ne nadávat bokem a s rukou před ústy.

Autorka pracuje v německé redakci ČRo.