Pozor, dějiny!

Jsou okamžiky, kterým se později dá razítko dějinné. Zkusme trochu zariskovat posměch budoucích historiků a označme za dějinný moment to, co právě prožíváme. Vzpoura proti návratu Jiřího Čunka do kabinetu nás posunula do další kapitoly definice zdejšího vládnutí. Kdo čeká jednoznačné soudy, kde jsou na jedné straně ti dobří a na druhé ti zlí, neměl by číst dál. Politika totiž znovu připomněla, že je pekelně komplikovaná.

Chybný tah

Zřejmě by se nenašlo mnoho lidí, kteří by Karlu Schwarzenbergovi minulý týden nezatleskali. Netřese se o své teplé místo ministra zahraničí a oznámil, že pokud se jeho kolega Jiří Čunek z koaliční lidové strany vrátí do vlády, on odejde. Pro Schwarzenberga by to bylo vážné znevěrohodnění politiky, kdyby se do nejvyšších mocenských míst vrátil člověk ušpiněný nedořešenou korupční kauzou. Chvíli nato se k jeho prohlášení přidali všichni zelení ministři: Buď my, nebo Čunek.

Snaha zelených je nadmíru sympatická. Dokázali si spočítat, že když se Čunek vrátí, bude kabinet všem pro smích. Také to popožene jejich možné voliče k socialistům a komunistům, kteří se podle odhadů i bez toho těší na volební žně. Průzkum veřejného mínění agentury STEM navíc ukázal, že 90 % občanů této země si nepřeje, aby se nyní Jiří Čunek vracel do vlády. Zadání veřejnosti pro politiky tedy zní jasně: Nepouštějte jej zpátky. Zelení ten úkol pojednali rychle a jednoduše: nahlas oznámili, že pokud se šéf lidovců vrátí, oni se jdou balit. Takovému přístupu ovšem při vší úctě tleskat nejde.

Pokud je politickým cílem zabránit Čunkově přítomnosti v kabinetu, dokázala zatím aktivita zelených pouze pravý opak. Vždyť dali v přímém přenosu lidovcům pěstí do nosu a pokořené je zahnali do kouta. Kritici Jiřího Čunka v KDU-ČSL (a není jich tam málo) jsou teď svým způsobem v pasti, protože jakékoli veřejné prohlášení proti předsedovi bude znít jako zbabělost a zrada. Navíc se nesmí zapomenout, že Čunek i lidovci hrají o přežití, takže se dá očekávat poměrně zarputilý boj, který bude opepřen o tolik nepotřebné vášně.

Lidovci i občanští demokraté tvrdí, že o takhle silně definovaném názoru zelených neměli dopředu ani potuchy. Pokud je to pravda, SZ nevyužila všechny možnosti, jak Čunkovi v comebacku zabránit. Tedy koaliční jednání za zavřenými dveřmi, kde jde o to domluvit kýžené řešení v klidu a kde samozřejmě mohou padat i závazky o případném odchodu, nelze-li vážnost situace demonstrovat jinak. Nátlak přes veřejnost je ale až ta poslední varianta.

Nabízí se srovnání s postupem lidovců během tzv. Grossovy krize. KDU-ČSL tehdy vedená Miroslavem Kalouskem vyzvala na pro veřejnost uzavřených jednáních Stanislava Grosse k demisi několikrát. Teprve ve chvíli, kdy ztroskotala všechna rokování, vystoupil Kalousek veřejně a oznámil, že buď půjde pryč premiér, nebo lidovci.

V médiích se vždy volá po otevřené politice, ale vše má své meze. V tuto chvíli zelení pro veřejnost vykonali jen příjemné rétorické cvičení, ale potřebné řešení spíše oddálili. Nezbývá než doufat, že zelení mají promyšlenou a veřejnosti dosud utajenou taktiku, jak celou situaci dotáhnout tak, aby kabinet zůstal pohromadě a bez Čunka.

Zelení už trochu ostří svých výroků otupili, prý nejde o „ultimátum“, ale silnou výzvu. Moc promyšleně to nezní, ale uvidíme.

Slabý premiér

Pád vlády by v tuto chvíli zemi nic dobrého nepřinesl. Alternativou by byla s největší pravděpodobností velká koalice ODS a ČSSD. S menší jistotou dojde k předčasným volbám. Podle preferencí jsou komunisté a sociální demokraté stále silnější a společně by po předčasných volbách mohli sestavit koaliční vládu, či spíše kabinet menšinový – sociálnědemokratický s podporou komunistů.

Všechno jsou to špatné volby. Spojení nejsilnějších stran s sebou vždy nese riziko rozparcelování moci - tedy změny volebního systému, rozdělení podílů ve výnosných podnicích, zásahu do nezávislosti veřejnoprávních médií atd. Podíl komunistů na vládě této země je ještě horší. Nejen že by to nepochybně znamenalo proniknutí komunistů do státní správy, tlak na svobodu slova, ještě větší zadlužování země, zastavení všech reforem a diskreditaci země. KSČM by se se sociálními demokraty navíc velmi lehce shodla na odklonu zahraniční politiky „putinovským“ směrem. Zrušení dohody s USA o radaru by bylo tím nejmenším projevem tohoto obratu.

Při vědomí všech těchto rizik je s podivem slabost premiéra Mirka Topolánka. On je klíčová postava, která měla situaci dávno řešit. Už v okamžiku, kdy poznal, že Čunek sám o sobě nikdy nerezignuje, jej měl k tomuto kroku donutit. S každým dnem navíc bylo řešení těžší a těžší. Ve chvíli, kdy do něj vstoupila nejvyšší státní zástupkyně, bylo zřejmé, že to vládu jen potáhne dolů.

Kalouskův příklad

V posledních dnech je premiér už jen stržen proudem. „Pokud lidovci budou požadovat vstup svého předsedy do vlády, tak ten jejich požadavek těžko mohu odmítat,“ prohlásil Topolánek jeden den. Druhý pak zase řekl: „Myslím, že daleko šťastnější by bylo, kdyby si na to nechali čas, kdyby nejednali tak ukvapeně a doporučili pověřit řízením jiného ministra.“

V tuto chvíli nezbývá než doufat, že lidovci zachovají chladnou hlavu. Pád vlády by je vážně poškodil. Preference jim ukazují hranici volitelnosti, navíc popularita Jiřího Čunka je velmi slabá, takže se vzestup nedá příliš očekávat. Případná velká koalice ČSSD a ODS by navíc mohla obnovit debatu o změně volebního zákona, která bude malým stranám proti srsti.

Během tohoto koaličního přetahování by neměl zapadnout i obecnější rozměr celé kauzy. Vždyť se tu řeší otázka, kdy ještě politik smí či nesmí zůstat v politice. Kde je hranice důvěryhodnosti a možného návratu? Máme z minulosti příklad odchodu a návratu do vysoké politiky. Jde o již zmiňovaného Miroslava Kalouska, který kvůli pochybné minulosti a  špatnému kreditu nerad, ale přesto dobrovolně opustil stranické funkce i místo ve stínové vládě Čtyřkoalice. Dnes sedí v reálném kabinetu a řada jeho někdejších kritiků jej považuje za jednoho z nejschopnějších ministrů.