Pán much

Silnější chlapec hodil slabšímu písek do očí, a nic se nestalo, jen ten malý volá: To se nesmí! A velký hodí znovu, a zase se nic nestane, malý se dává na útěk, velký ho dostihne, a zase písek do očí a zase nic, jen zoufalý křik dítěte týraného jiným dítětem na ostrově, kde nejsou žádní dospělí, kteří by malého tyrana ukáznili. Nade mnou nikdo není. Nic se mi nestane.

Tímto uvědoměním počíná barbarizace skupiny dětských trosečníků ve slavném románu Williama Goldinga. Prý ten román napsal také jako reakci na idylické Dva roky prázdnin Julesa Verna, kde si naopak osamělé děti pomáhají, silnější chrání slabší a všichni spolu hledají cestu k odpovědné dospělosti.

Golding nevěřil, že by dětská tlupa mohla takto obstát. Naopak jeho děti sestupují na úroveň divochů ovládaných strachem, právem silnějšího a kultem násilí a krve, jehož výrazem se stává totem s naraženou hlavou uloveného prasete – Pán much.

Nezabývám se dětskou psychologií, jen si teď osmnáct let po listopadovém vymanění z područí komunistické strany a sovětské velmoci uvědomuji, že kocovinu ze slov o pravdě a lásce, a hlavně o tom, že nejsme jako oni, nelze vydýchat bez přiznání, že můžeme být jako oni. Jsme schopni stejně lhát a nenávidět, jenom jsme to za jejich režimu nemohli plně projevit. Byli jsme jako děti držené zkrátka v internátní škole. Po ztroskotání komunismu se mnoha demokraticky zvoleným mocným ozvalo v hlavě volání z Goldingova ostrova: Teď můžu a nic se mi nestane. Zkusili trošku lhát a krást, a nic, a tak začali lhát a krást více, a zase nic. Uvěřili, že nad nimi nikdo není, a barbarizace se rozběhla. Chceš půjčku? říká „polostátní bankéř“, zaplať mi a máš ji, a nic se nám nestane. Lidé sice řvou, ale jen proto, že nejsou na našem místě. Kdyby mohli, dělali by to taky.

A tak se z původně nevinných lidí vyvinula subkultura ovládaná touhou po moci a majetku a ta se spojila s veksláky, tajnými policajty, zločinci a dalšími odvěkými vyznavači totemu prasečí hlavy. Jenže tyhle mouchy nikoho nezachrání, ani jejich pán. Je to bůh rozkladu, který nakonec člověka zničí. I když nám dnes různí nehodní správcové fondů a veřejných statků před soudem dokazují, že si to všechno přivlastnili právem a že zločiny neexistují, protože nebyly dokázány, stejně je z jejich pokřivených a nejasných řečí cítit smrad Pána much, a tu jim není co závidět.

Autor je spisovatel.