Nestávkuji!

Vstávání lehce po šesté je každodenní zkouškou pevné vůle a zejména motivace. Bohužel mí žáci jsou téhož ušetřeni, protože jejich účast si stát předem pojistil zákonem. Začínat vyučování v osm ráno znamená ztratit první dvě hodiny, v nichž se nedá dělat nic pořádného – jenomže pak se nic pořádného nedá dělat ani v posledních dvou hodinách, když už žáci jsou zase unavení. Kromě pozdějšího začátku jsem na jinou možnost vylepšení nepřišel. Přestávky mezi hodinami máme vyplněné milou kratochvílí, jíž jsou dozory na chodbách a školním dvorku. Proč se nestávkuje za zrušení tohohle nesmyslu?

Stejné jako vždy je to i dnes, v úterý. Probíhá sice stávka učitelů za vyšší platy, ale ne u nás na škole. Odhlasovali jsme si totiž, že stávkovat nebudeme. Proč? Vyhlášená stávka je trapná. Bezvýznamné požadavky pod hranicí rozlišitelnosti (koho zajímají nějaké tři stovky?), jednodenní výstražná stávka je nesmyslná a nedůrazná. Ať se vyhlásí stávka časově neomezená, spojená s blokací silnic, občanskými nepokoji atd. Pak by si jí možná někdo všiml, naplnila by média víc než na jeden den a třeba by se taky začalo něco dít.

Dnešní stávku, která vypadá jako ty, co se konají jednou za tři čtyři roky, si vedení odborů odškrtne, jako že něco dělá, a může další léta spát. Noviny napíší pár článků o školství s pocitem, že se mu teď budou moci věnovat zas až na vysvědčení nebo na prvního září. Žáci – i učitelé – si udělají den volna a rodiče vesměs potřesou hlavou, že mají ti učitelé pravdu – proč by třeba soudci, vesměs stejně mizerně pracující a se zhruba stejnou zodpovědností, měli mít plat několikanásobně vyšší?

Nedostatek svobody

Na rozdíl od kolegů ve škole jsem byl proti stávce nejen kvůli její trapnosti, ale taky kvůli tomu, že si nemyslím, že by problémem školství byly peníze. Ty nikdy nebyly a nebudou, navíc v posledních letech došlo k výraznému navýšení. Především, dokud existuje ministerstvo školství, dokud existují tuny administrativních a byrokratických předpisů, dokud existují ministerské doložky k učebnicím, dokud existují osnovy (ať už se jmenují osnovy nebo rámcové vzdělávací programy), dokud existuje představa, že nějaké „učivo“ je třeba „probrat“, dokud se běžně užívají spojení slov jako „klíčové kompetence“, dokud existuje školní inspekce, dokud se bude od učitelů požadovat formální kvalifikace bez ohledu na to, jaké je jejich skutečné vzdělání, dokud začíná většina škol ráno v osm, dokud se na většině škol bude řešit především přezouvání, docházka a kázeňské potíže žáků, tak jsou peníze až druhořadým problémem.

A taky by bylo fajn, kdyby se místo neustálých direktiv a výkonů rozličných „výzkumných pedagogických pracovníků“ školství stalo předmětem tzv. veřejné debaty, v níž by padaly i jiné otázky než jenom ty týkající se peněz – mají školy žáky k vzdělání přilákat, nebo jim ho znechutit? Lze vychovávat k samostatnosti, svobodymilovnosti a demokracii? A pokud ano, lze to pomocí povinné školní docházky a dalších trestů a příkazů? A může učitel učit, nebo jen musí tupě naplňovat ministerské tabulky? Protože školství, učitele a žáky neubíjí nedostatek peněz, ale nedostatek svobody. Nemůžeme volně dýchat.

Krátce po druhé odpolední se žáci odeberou na oběd a domů. A když se ti z kolegů, jimž strava školní jídelny již dokonale vymyla chuťové buňky, vrátí z oběda, máme pracovní poradu, jejímž tématem jsou přezůvky, pozdní příchody a absence a špatná kázeň žáků, například těch nejchytřejších, co se jinak ve škole nudí. Pár nářků na nedostatek peněz a drzost mládeže a může se jít domů. Jako obvykle – i v den stávky. Někteří z kolegů ve škole setrvávají až do večera, ať už proto, že vedou různé kroužky, připravují si něco na příští dny, anebo prostě proto, že se jim nechce domů. Já jdu na fakultu, kde se příležitostně zabývám studiem. Univerzitu pro změnu netrápí nedostatek peněz, ale přemíra byrokracie, dusivé akreditace a rozličné směrnice. Tady se to ovšem nestydí téměř nikdo přiznat, na rozdíl od těch škol nižších.

Vojtěch Varyš