Jsou dny, které začínají stresem. Ve tři čtvrtě na osm byl nejvyšší čas doprovodit děti do školy. Přesně v té chvíli jsem si uvědomila, že mi včera večer někdo ukradl peněženku.
Stalo se to možná na ulici, cestou zpátky z večerního posezení s mými studenty, možná v metru či v tramvaji.
Nejsem přeopatrný člověk. Někteří přátelé tvrdí, že jsem trestuhodně bezstarostná ohledně možnosti krádeže. Krádeže se vlastně nebojím. Dávám si pozor na své věci, ale nekontroluji neustále, zda ještě všechno v kabelce mám. Od dob, kdy jsem v Paříži a v jiných velkoměstech o půlnocích spěchala dlouhými, děsivě dunícími chodbami, abych stihla poslední metro, nosím své velké, přeplněné kabelky šikmo přes druhé rameno. Přesto šikovné ruce zlodějíčka dokážou v nestřežené chvíli otevřít zip a cokoliv vytáhnout. Obzvlášť když jsem zahloubaná do zajímavého rozhovoru.
Není to poprvé, co mi někdo něco ukradl. V jisté době jsem byla stálou zákaznicí firmy Autosklo. Přestala jsem počítat, jak často mi někdo rozbil sklo, aby zjistil, zda uvnitř nenajde něco, co by stálo za prodej. Možná to bylo i tím, že mě bavilo bydlet v nebezpečnějších částech Prahy. Čím starší a chatrnější moje auto bylo, tím se riziko vloupání zmenšovalo.
Anebo tehdy na hřišti, když jsem na minutu odběhla, abych se pokusila chytit oba naše výtržníky, kteří utíkali každý jinam. Když jsem se otočila zpátky, batoh, který jsem lehkovážně nechala na kočárku, byl pryč. Spolu s klíčem od bytu, mobilem a penězi.
Krádež je zásah do našeho soukromí. Jedna forma setkání se zlem, říká kamarád. Zprvu vždy pěkný šok. Dovedu si toho chmatáka představit. Poté co sbalil peníze, vyhazuje do koše fotky mých dětí, průkazky a osobní maličkosti, které pro něho neznamenají nic, ale pro mne mnoho.
Peněz lituji ze všeho nejmíň. Ať si z nich něco koupí, když je tolik potřebuje. Otravné je pořizování si průkazů a kreditních karet. Zabere to někdy i týdny.
Ale je to opravdu problém? Tato krádež nemá trvalé následky, nezmizelo nic, co by se nedalo nahradit, ani jsem neutrpěla tělesnou újmu. Snažím se být pragmatická a odložit celou věc co nejdřív ad acta. Bezstarostnou asi zůstanu. Odmítám naplnit svou mysl obavami ze všeho, co by se mi mohlo stát. S počtem ukradených peněženek to má málo společného.
Odpoledne mi napsala kamarádka z Rakouska. Její dcera, mladá žena, se oběsila. Dopoledne šla ke kadeřníkovi, v poledne telefonovala s přítelkyní a vyprávěla o včerejším večírku. Poté šla do sklepa, aby se oběsila.
Dívala jsem se na svoji prázdnou tašku a zároveň četla znovu její zprávu. V té chvíli mi začala být moje peněženka opravdu ukradená.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
