Jsou poplatky ve zdravotnictví protiústavní?

Je zavedení poplatků ve zdravotnictví v souladu s ústavním pořádkem České republiky? Může se zákon povýšit nad ústavu? Lze bezplatnou zdravotní péči stanovit zákonem, který určuje, co, kde a kdy za ni mají občané zaplatit?

Zdeněk Gruša

Zeptali jsme se předního českého právního teoretika Zdeňka Kühna

Česká Listina základních práv a svobod v čl. 31 obsahuje mj. ustanovení, podle něhož: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Toto právo spadá do kategorie tzv. sociálních práv, která nemají bezpodmínečnou povahu a kterých je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 Listiny). Z toho plyne, že zákonodárce má při tvorbě zákonů nějak se dotýkajících sociálních práv větší uvážení, a zpochybnit zákony pro jejich rozpor se sociálními právy je proto obtížnější než zpochybnit jejich nesoulad s klasickými lidskými právy, jako je např. právo na život nebo svoboda slova.

Na druhou stranu to neznamená, že by sociální práva zákonodárce nijak nevázala. Podle judikatury Ústavního soudu stejně jako zahraničních ústavních soudů musí být v každém případě chráněno určité „tvrdé jádro“ sociálních práv, tedy nedotknutelný minimální standard sociálních práv. Ústavní soud proto bude posuzovat intenzitu, s jakou nová právní úprava zasahuje do daného sociálního práva. Zpoplatnění široké řady lékařských úkonů by se mohlo tohoto tvrdého jádra sociálních práv dotknout, a beze změny ústavy by tedy nebylo možné. Na druhou stranu sociální právo na bezplatnou zdravotní péči nepředpokládá úplnou bezplatnost zdravotní péče, když určitá míra spoluúčasti pacienta je v současné Evropě standardní. Regulační poplatky typu, které byly letos zavedeny, by proto měly být podle mne v zásadě v dispozici parlamentní většiny. Opačný závěr by byl absurdní, neboť by v podstatě vyloučil vládě opírající se o parlamentní většinu možnost vládnout a provádět nutné reformy směřující k ozdravení státního rozpočtu a reformě zdravotnictví. Ústavní soud by proto podle mne neměl ústavnost regulačních poplatků ve stávající podobě zpochybnit.

Slovenský Ústavní soud rozhodoval srovnatelnou kauzu v roce 2004, když z obdobných důvodů dovodil, že stanovení úhrad za služby související s poskytováním zdravotní péče neodporuje čl. 40 Ústavy SR, jehož znění víceméně odpovídá znění čl. 31 Listiny.

Podotýkám nicméně, že podle znění návrhu sociálnědemokratických poslanců na zrušení reformního „batohu“ pro jeho protiústavnost, který je na internetové stránce ČSSD, vedle rozporu s čl. 31 Listiny napadají poslanci zákony též pro závažné procedurální vady při jejich schvalování. Bude na Ústavním soudu, jak se s těmito argumenty vypořádá.