Jak popisovat naši minulost
Se senátní volbou sedmi členů správní rady Ústavu pro výzkum totalitních režimů (ÚVTR) je to trochu jako s vyrovnáním se s vlastní minulostí.
Se senátní volbou sedmi členů správní rady Ústavu pro výzkum totalitních režimů (ÚVTR) je to trochu jako s vyrovnáním se s vlastní minulostí. Jistá snaha o serióznost a pokus udělat rozumný krok určitě nechybí, ale jak obsazení rady, tak zhodnocení naší totalitní minulosti se utápí v nudné nepřesvědčivé šedi.
Nemá valný smysl rozebírat jednotlivé členy rady. Senát vsadil na slušné lidi – zejména na akademiky a politické vězně. Tak třeba Naděžda Kavalírová, předsedkyně Konfederace politických vězňů kandidovaná prezidentem Václavem Klausem, si odseděla v padesátých letech dva roky, v sedmdesátých letech se zařadila do armády státních úředníků a přijala nevýznamné místo na ministerstvu zdravotnictví. Problém je, že v minulých letech pro vznik ÚVTR nijak nehorovala, zpočátku byla dokonce proti jeho vzniku.
Do správní rady se nedostala žádná mezinárodně respektovaná osobnost ani výrazný člověk, který by symbolizoval boj proti komunismu. Třeba Jiří Gruša, spisovatel, diplomat a předseda PEN klubu, se kandidatury vzdal chvíli před volbou, poté co zjistil, že u členů ODS nemá šanci projít. Boj proti komunismu by v radě mohl symbolizovat Jan Paumer, člen odbojové skupiny bratří Mašínů. Od senátorů dostal dva hlasy.
Když ústav letos vznikl, vypadalo to na rozhodný krok v pochopení a osvětlení naší minulosti. Archivy, které minulost mapují, se konečně dostanou pod jednu střechu a budou je spravovat odborníci a nadšenci. Dokumenty budou konečně uspořádány, zarchivovány budou i desítky tisíc spisů, do nichž dodnes nikdo ani nenahlédl, a to vše se převede do elektronické podoby, která bude veřejně přístupná. Každý, kdo si bude chtít zapátrat v minulosti, dostane šanci.
Není důvod, proč se bát, že nová správní rada, která jmenuje ředitele ústavu a dohlíží na jeho činnost, bude takovým plánům nějak bránit. Její složení ale nezaručuje, že její členové budou inspirativním motorem práce úřadu, že budou odvážnou hrází mezi politiky a pracovníky úřadu, že zabrání politickým tlakům na zveřejňování dodnes citlivých informací. Tato role je důležitá – stačí se podívat na Slovensko. Změna vlády udělala ze skvěle fungujícího Ústavu paměti národa bezzubý úřad, který brání zveřejnění řady dokumentů. Politikům stačilo vyměnit jen ředitele.
O osudu ústavu tedy hodně napoví, kdo se v Česku stane jeho šéfem. Podle hlasů z kuloárů se hledá spíše umírněná tvář.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].