Vlkův závěr

Kardinál Miloslav Vlk se za šestnáct let v čele katolické církve vyprofiloval jako velmi opatrná a nevýrazná osobnost. Letos v květnu mu bude 75 let a podle vatikánských pravidel musí nabídnout abdikaci. Je proto potěšující, že se na závěr svého působení rozhoupal k razantnějšímu kroku a domluvil se s ministerstvem vnitra na zřízení komise historiků, která by prozkoumala nejtemnější část nedávné katolické minulosti – spolupráci kněží se Státní bezpečností.

Pozdě, ale přece. Sedmnáct let po revoluci není ideální doba pro odhalení, kdo z kněží udával tajné policii. Kardinál měl přitom k razantnějšímu vystoupení příležitostí víc než dost. Neslaně nemastně se choval při skandálu kolem katolické teologické fakulty, prošpikované v druhé polovině 90. let agenty tajné policie, záznam v análech StB mu nevadil u ostravsko-opavského biskupa Františka Lobkowitze a mladé nespokojené kněze volající po očistě nikdy nepodpořil. I tak ale může mít dnešní Vlkova aktivita smysl. Veřejná debata na téma spolupráce s StB v Česku vázne na tom, že agenti soudně vymáhají vyškrtnutí ze svazků a svou minulost zapírají. Žádná sebereflexe se nekoná.

Spolupracovníky StB přitom nelze značkovat podle jednoho mustru jako provinilce nebo oběti, jejich příběhy jsou komplikované. A také poučné, pokud do nich nahlédneme hlouběji, což historická komise slibuje. Sebereflexe kněží by mohla pro naše ohlížení za minulostí znamenat čerstvý vítr.