Ve hvězdách

Vrátit, co bylo ukradeno? Na to kývne každý konzervativec. Jenže nejkonzervativnější instituci Evropy, švýcarským bankám, trvalo kývnutí pěkně dlouho a přišlo až ve vrcholně vypjaté atmosféře. Před deseti lety, 5. února 1997, ohlásila tamní „velká trojka“ založení fondu pro oběti holocaustu.

Nebyl to konec všech sporů. Byla to však neklamná známka globální změny. Rozhodování už nemají v rukou pouze vlády a bankovní domy, ke slovu se hlásí veřejný tlak.

Uchovávaly majetky úplně všech. Podnikatelských dříčů, zlodějských zbohatlíků i genocidníků – v mnoha případech tedy obětí i jejich vrahů. Tak fungovalo know-how švýcarských bank. Bylo spjaté s jejich kamennou neměnností, bankovním tajemstvím a vyhovovalo všem – od bankéřů přes komunistické bossy až po africké či latinskoamerické kleptokraty.

Jenže s pádem železné opony se objevuje výraz restituce – a netýká se jen postkomunistického světa. Co je s obsahem účtů, jejichž majitelé skončili v plynových komorách? Tak se ptají přeživší potomci, zejména v USA. Na mediální scéně se na podzim 1996 objevují výrazy jako „spící konta“ (bankami de facto ukradené vklady) a nedoložené nároky, na právní scéně pak advokát Edward Fagan a institut hromadných žalob. Švýcarsko propadá mentalitě obležení, nám dosti povědomé.

„Jde o tiskovou kampaň proti švýcarským bankám a proti Švýcarsku,“ tvrdí…