Ráno ptáci křičí hrůzou

„Mladá a svobodná dívka jednoho večera sdělila rodičům, že je těhotná. Prchlivý otec ji za ruku vytáhl na dvůr, namířil na ni pušku a křičel: ,Klekni si, já tě zastřelím.‘ Naštěstí v tu chvíli vyšla na dvůr i její matka. Protože znala výbuchy svého muže, řekla: ,Pojďte radši jíst, nebo vám vystydne večeře.‘“ Tato scéna se odehrála někdy v roce 1913. O pár měsíců později, 28. března 1914, se v Brně-Židenicích jako nemanželský syn narodil Bohumil Hrabal.

Po celý svůj život touto historkou vysvětloval svoji plachost a ustrašenost. Tragikomický výjev mu ale možná jen předurčil schopnost proniknout nejvyšší intenzitou k zážitku lidské existence, který později zprostředkovával svým dílem. To podstatně ovlivnilo vývoj české prózy jak stylově, tak tematicky – platí to i o filmu a divadle.

Bojíme se být dospělí

Hrabal vycházel z hovorového proudu, obecného jazyka, v němž se obyčejný člověk proměňuje v nepatetického hrdinu. Smysl pro ironii, humor, ostrý střih, poetiku a skvěle popsané detaily v jeho knížkách vytvářely ojedinělou atmosféru, v níž hospodským tlacháním prolínají filozofické úvahy, lidová moudra střídají odborná konstatování znalců umění, propletená zdánlivě nic neříkajícími bláboly. Nejde přitom o fabulaci, ale o konkrétní jednotlivosti propojené proudem hovoru. Ostatně není náhodou, že jeho nejoblíbenější knihou byl Joyceův Odysseus,…